|
|
 Intimní
střípky vzpomínek
Dárek k vlastním padesátinám, proto to osobní téma – zdánlivě
neuspořádaná změť vzpomínek na dětství –, i nevelká knížka,
která překvapivě oslovuje mnoho čtenářů. Těch, kteří šedesátá
léta zažili na vlastní kůži, i těch mladších, co si tvoří
obraz doby díky přečtenému, ale neprožitému.
Martin Vopěnka jako by chtěl ve svých Nebarevných vzpomínkách
(Práh) především najít a vyslovit svůj komplikovaný vztah k
otci, geniálnímu vědci-matematikovi, jehož malý chlapec
obdivuje a podléhá mu (zejména ve vztahu k nemocné matce).
Právě tak ale hledá i svou maminku, ženu s nemocnou duší, jež
se mu během svého života vzdalovala.
Vopěnkova knížka není účtováním s otcem, autor se snaží být
spravedlivý a chápat pohnutky jeho chování, dokonce není ani
adorací zlatého desetiletí, kdy kvetla kultura, uvolňovala se
cenzura a politika získávala lidskou tvář. Nic z toho v ní ani
být nemůže. Malý chlapec vnímal jen svůj životní obzor –
rodiče, prarodiče a jejich názory, skrze něž posuzoval svět,
který ho obklopoval. Malá garsonka, kuchyň u babičky a
dědečka, nemnoho – ba velmi málo – dětských kamarádů. A také
návštěvy v bohnické léčebně, kde stále častěji dlela jeho
maminka.
Z jednotlivých vzpomínek, které autor jakoby záměrně pohazuje
neuspořádaně, však nakonec zůstává dojem celistvosti – vědomí
důležitosti dětství a rodinných kořenů pro další život
člověka. Vopěnka nešetří ani otce, ani maminku, ba ani sebe.
Otevřeně se hlásí k židovství, které „zdědil“ po matce, a
neskrývá, že příslušnost k vyvolenému národu mu působí
utrpení: schopnost vidět a prohlédnout zlo, které nás jednou
může zničit.
Je obdivuhodné, jak se autorovi – s každou vydanou knihou
vyzrálejšímu – daří učinit ze svého privátního kusého
vybavování si lidí, věcí, řečí, názorů, radostí i ublížení
text schopný oslovit mnoho čtenářů. Ti, co v šedesátých letech
vyrůstali, jsou schopni ztotožnit se s autorovým viděním a
jeho přičiněním se nechat vést do hlubin vlastních vzpomínek.
Tak útlá kniha a taková síla je v ní ukrytá!
Alena Sojková |
