|
|
 Všechno
dopadne jinak
Kolem Nového roku vyčítali mnozí prezidentu Zemanovi, že
nepřinesl ve svém projevu žádnou vizi. Jako by v posledních
dvaceti letech někdo nějakou vizi vyslovil! V této zemi a na
celém světě je jen málo chytrých mozků, myslitelů, kteří by si
tímto způsobem chtěli pálit prsty. Vždyť každá představa,
každý záměr, každý projekt ubírá se nakonec jinou cestou, než
je předpovězeno, než je na startu domluveno a vytýčeno.
Všechno dopadne jinak. Přesto je vizí nezbytně zapotřebí,
abychom se dozvěděli, jak a proč jsme uhnuli a kam jsme
nakonec došli. Například známá otázka: Kam jsme vyrazili 17.
listopadu 1989 a kde jsme se ocitli teď? Smutná odpověď:
Všechno dopadlo jinak.
To, že všechno dopadne jinak, je prokletí a zároveň to
největší štěstí. Je motorem lidského života, že nevíme, co nás
čeká. Vždyť jenom ze zvědavosti se dá žít a poslední naděje je
vždycky spojena jen se zázrakem, s možností, která je věčná.
Dějiny jsou nepřetržitou ukázkou toho, že lidé se někam vydají
a dojdou úplně jinam. Čtvrtá křížová výprava se vydala proti
pohanům, osvobodit zase jednou Jeruzalém, a dorazila do
křesťanské Konstantinopole, kterou zcela zlikvidovala a
zničila. Křesťané proti křesťanům. Zabíjeli, loupili a pálili.
Centrum byzantské říše se z toho už nikdy nevzpamatovalo.
Papež Inocenc III. se na dobyvatele velmi zlobil. Prezident
Obama byl na start postaven jako vizionář nového pořádku,
naděje pro chudnoucí vrstvy Ameriky a jako černoch hlasatel
rovnosti lidí všech barev. Brzy se ukázalo, že je jen loutkou
v rukou neoliberálních elit. Teď mě však potěšil. Poučil se od
nového papeže Františka a přece jen se rozhodl starat trochu
víc o chudé. Že by si uvědomil, že došel jinam, než chtěl?
Také mýty nám ukazují, že nedojdeme nikdy tam, kam jsme
mířili.
A ukazují tolik variant, kolik je zapotřebí, abychom to
pochopili. Pěvec Orfeus se vydal do podsvětí pro Eurydiku a
zpíval a hrál na lyru tak krásně, až Persefona plakala
dojetím. Orfeus se však přes zákaz bohů těsně před úspěšným
koncem své výpravy ohlédl a uviděl už jen stín své milované,
jak mizí v nenávratnu. V Gluckově opeře však oba vyjdou ze
záhrobí a slaví happy end. V jiné verzi roztrhaly Orfea opilé
bakchantky, utrhly mu hlavu a jeho lyru rozdupaly.
Jak to však asi bylo ve skutečnosti? A co je to skutečnost,
když jde o mýty? A co je realita, když jde o smrtelníky?
Christoph Willibald Gluck, jehož jméno zde padlo, byl nadaný
skladatel, rodovým původem z Rokycan. Jeho otec pracoval jako
nadlesní u Kinských v Chřibské u Děčína, pak přešel k
Lobkovicům. Každé své dílo uváděl Gluck nejdříve u nás a potom
teprve ve Vídni. V místech jeho hudebních začátků a úspěchů
nestojí však ani operní dům, ani koncertní síň, ale krajinu
rozežírají mohutné povrchové uhelné doly. Když jsme odtamtud
vystěhovali posléze i ostatní Němce, neskončilo to podle
původního plánu – že Němci budou potrestáni a my budeme
šťastně žít na jejich, teď už naší, půdě. Němcům se daří od té
doby čím dál lépe a my stojíme v rozpacích nad troskami
kulturních základů, které jsme kdysi společně budovali.
Všechno dopadlo jinak.
Někdo by řekl, že přece stačí, aby byl člověk důsledný a trval
na svém. V nedávném filmovém hitu Velká nádhera, který je
srovnáván s Felliniho Sladkým životem, si hlavní hrdina
umiňuje, že teď, když se v životě probudil, „už bude dělat jen
to, co opravdu chce“. A dělá to, co předtím! Mejdany, večírky,
velká prázdnota. Neboť jak říká Karel IV. o naší povaze v
romanci Jana Nerudy: „nechť chci co chci, za krátký čas se
všechno jinak zvrtne zas“...
Rozhodl jsem se, že letos po Novém roce konečně zrealizuji své
dávné přání: půjdu nakrmit velkého mloka, o kterém jsem
slyšel, že žije v suterénu přírodovědecké fakulty ve Viničné
ulici. Vytvořím tak osobní tradici a každoročně přinesu tomuto
zvláštnímu živočichovi k snědku rybu. Zaslouží si to, vždyť
inspiroval i Karla Čapka. Nechtěl jsem nic jiného než
uskutečnit svou vizi. Zjistil jsem však, že mlok uhynul jako
unavený šedesátník už v roce 2001. Minuli jsme se o třináct
let. Všechno dopadlo jinak. |
