|
Jedna
ruka se opravdu neroztleská
Některé tituly vstoupí do diváckého povědomí když už ne jako
kultovní poživatina, tak aspoň jako doklad, že i čeští tvůrci
občas chtějí být světoví a šokovat nečekanými zvraty či
rozuzleními. Tak je tomu i v dusivé, paranoidní tragikomedii
Krásno. Avšak již před desetiletím si neméně zdatně počínal
jiný tuzemský snímek nazvaný Jedna ruka netleská, který v
neděli 16. února ve 21.50 zařazuje ČT1.
Běžná zkušenost prozrazuje, že jedna ruka opravdu netleská a
ani tleskat nemůže, zvláště když je useknutá a později ještě –
libě opečena – předložena na talíři. Ne, neocitli jsme se ani
ve filmech britského stylisty Petera Greenawaye (o jeho ne
zcela stravitelné gastronomické lahůdce Kuchař, zloděj, jeho
žena a její milenec u nás nyní vyšla celá kniha), ani u
morbidních nezávislých ražení bratří Coenů či Jima Jarmusche.
Toto je opravdu český produkt.
Co vlastně vzniklo? Režisér David Ondříček natočil bizarní
tragikomedii okořeněnou černým humorem a cynickým pointováním
volně proplouvajících zápletek. Provokující historky, které
násilí nahlížejí jako všední banalitu, přesadili do tuzemských
reálií. Ústřední smolařskou dvojici Standu a Ondřeje
ztělesnili Jiří Macháček a Marek Taclík. Jejich příhody
hraničí s groteskností a končí maléry, které by snad mohly
ohrožovat i samou lidskou existenci.
Ondříček se rozhodl pro pochmurné zakotvení příběhu, prosáklé
do nejrůznějších výrazových vrstev – včetně převahy nočních
scenerií nebo ztemnělých prostor. Svým způsobem jako by
evokoval dávný svět „filmu noir“, jen zlehka parodovaného a
posunutého do zcela odlišného časoprostoru. Všimneme si
expresivně nasnímaných reálií u nás sotva zdomácnělých, ať již
je to zídka mostu, na níž stojí spoutaný nešťastník, či
hrozivé podzemí pod zdánlivě nenápadnou restaurací, jemuž
vévodí obří mrazák.
Ondříček se samozřejmě nesoustředí jen na ústřední dvojici,
úporně pátrající, co se skrývá za událostmi, které jim tak
osudově zasáhly do života. Do příběhu vstupují i další postavy
a motivy. Tak například nahlédneme do rodinného zázemí „muže v
pozadí“, pašeráka Zdeňka (Ivan Trojan), nechybí ani druhořadý
herec (Jan Tříska), v soukromí se opájející Shakespearovými
verši, avšak na jevišti bavící tupé obecenstvo ženským
převlekem.
Vyprávění zasahuje nejsilněji v jednotlivostech, které jsou
vypilovány s příkladným smyslem pro nadsázku často udivených
dialogů, mnohdy jakoby zdětinštěle tázavých. A některé výjevy
jsou vskutku znepokojivé, ba hrozivé, neboť přesahují prvotní
nezávaznost – třeba Zdeňkovo převtělení do Hitlerových gest,
grimas i zpola již německého řvaní za doprovodu dunivých
Wagnerových melodií…
Jan Jaroš, filmový publicista
|