|
|
 Na
Poříčí dítě křičí...
Moje osobní historie s divadlem, jež se nachází v ulici Na
Poříčí a dneska se jmenuje Archa, je dlouhá a jsou s ní
spojeny nejranější životní kulturní zážitky. Když mě tam
poprvé přivedli, jmenovalo se to divadlo D 34, ředitelem byl
můj otec E. F. Burian, hrála tam moje matka Zuzana Kočová a
všichni ostatní pro mě byli strýčkové a tety. Děti zkrátka
někdy tráví čas tam, kde pracují jejich rodiče, no a já díky
tomu vyrůstal v divadle.
Mělo to něco do sebe. Herečky mě překrmovaly sladkostmi (od té
doby vlastně pokaždé, když spatřím nějakou herečku, podvědomě
zatoužím po dortu) a navždycky mi utkvěla v paměti vůně
líčidel a jiné divadelní pachy. Od té doby také vím, že
někteří lidé z divadelní branže vlastně hrají divadlo pořád.
Když je třeba potkáte v metru, je z toho patetická scéna a
vypadá to, jako byste pro ně byli nejdůležitějším člověkem na
světě. Za chvilku naštěstí natrefí na někoho jiného...
Jako předškolní dítě jsem na druhou stranu tu a tam zažil, jak
maminka na jevišti umírá (v Lásce, vzdoru a smrti), miluje
někoho jiného než tatínka (v Evženu Oněginovi), případně hraje
chlapa (v Lidové suitě) nebo notorickou alkoholičku (v
Žebrácké opeře). To člověka poznamená... Ale jinak jsem měl
štěstí, vyrůstal jsem uprostřed hudby, tance a barev. Dodnes
si vybavuji Vladimíra Menšíka v úloze Sultána z Opery z pouti
a několik písniček s hudbou Kurta Weila z Žebrácké opery umím
zpaměti:
Johnymu byla whisky jak louh
A Jimi zase neměl dost
Georgie nakonec do stolu bouch:
Přece neudělám si z armády chlívek!
Otec ale tohle místo vůbec neměl rád. Když se sem jeho Déčko
přestěhovalo, prostory zdaleka nevyhovovaly potřebám divadla,
nebylo tu pořádné zázemí, šatny, nic... A když se po válce na
poříčskou scénu zase vrátil, pojmenoval ji Divadlo, které
zbylo, ale mnohem častěji o ní mluvil jako o hnusné díře u
Rozvařilů, což byl bufet hned vedle. Snažil se co nejčastěji
vyjíždět s herci zkoušet někam do přírody, aby si v tom vlhkém
sklepení neničili zdraví. Když pak zemřel a matku z divadla
vyhodili, změnily nadřízené orgány název scény na Divadlo E.
F. Buriana, což si nikdo z naší rodiny nepřál. S tím, co od
umění chtěl člověk, po kterém se tahle scéna jmenovala, už
neměla vůbec nic společného.
Mně pak bylo po dalších více než třiceti letech dopřáno vrátit
se do těch prostor, když se znovu přejmenovaly – na Divadlo
Archa. Ředitel Ondřej Hrab mě pozval na zahajovací večer do
sálu, který byl po rekonstrukci najednou mnohem blíž otcovým
avantgardistickým představám. Na ten první večer s Minem
Tanakou a Johnem Calem nezapomenu. Pan ředitel mi pak z
jakýchsi protekčních důvodů umožnil, abych u něj čas od času
vystupoval i já, a tak tady už dvacet let pořádám různá
představení. Měl jsem tu čest vystoupit tu i jako předzpěvák
písničkáře Randyho Newmana nebo uvést do Archy svůj idol
básnický – Dána Bennyho Andersena. Se synem Janem jsme tady
natočili album Unavený válečník, na kterém jsou zhudebněné
verše tohoto skvělého Dána, a hrál jsem tu i s kapelou svého
druhého syna Jiřího. Je zvláštní, jak osud někdy člověka vrací
na stejná místa. Nikdo z naší rodiny tento sál fakticky
nevlastnil, přesto se nějak stalo, že my nejspíš patříme k
jeho inventáři...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
