|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Čekání na nečekané
První letošní dramatickou premiérou na stanici Vltava byla 14.
ledna původní rozhlasová hra Lenky Lagronové Čekanka.
Inscenaci pro vysílání připravila tvůrčí skupina Brno za
dramaturgického dohledu Hany Hložkové. Režisérka Martina
Schlegelová obsadila do komorně laděného příběhu, umístěného
do prostředí kavárny, Ditu Kaplanovou, Evu Novotnou, Martina
Syničáka a Janu Bouškovou. U posledně jmenované toto angažmá
velmi potěšilo, protože s herectvím Bouškové se na
rozhlasových vlnách často nesetkáváme.
V půlhodinové hře sledujeme příběh čtyř lidí, kteří hledají
východisko ze svízelných traumat pramenících z otázek po
smyslu bytí na tomto světě, a zároveň marně čekají na jakýkoli
životní zvrat, který by je někam posunul. Autorka šikovně
střídá dialogy postav s jejich vnitřními pochody. Nutno říct,
že pasáže, kdy máme možnost sledovat zmíněné vnitřní pochody,
či kdy spisovatelka Jana nahlas diktuje svůj román, jsou
nejsilnějšími místy hry. Přes všechny frustrace, všechna
utrpení zbyde ve hře prostor i na humor, povětšinou cynický či
ironický. Příkladem budiž scéna, kdy se ne zcela odhodlaný
veterinář Jakub rozhodne, že pro jednou nenechá uspat nemocné
kotě, ale někomu z hostů je nabídne, a kdy se jak Rita,
majitelka domácké kavárny, vzniklé po vzoru filmu Amélie z
Monmartru, tak spisovatelka Jana, prožívající vnitřní bitvu s
uměním, snaží Jakubovi tento záměr kategoricky rozmluvit.
Vpodstatě jde o smutnou záležitost, nicméně nekonečné vrstvení
argumentů a protiargumentů učiní z celé situace frašku.
Čekanka je ve všech směrech dobře vystavěný příběh, považuji
ji za zdařilou hru. Přesto v ní lze nalézt některé nedostatky.
Je určitě dobře, že dialogy a vnitřní promluvy jsou zvukově
rozpoznatelné, ovšem prostor kavárny nepůsobí věrohodně, spíš
vzbuzuje akustický pocit rozlehlé chodby. Ten, kdo se setkal s
brněnskými inscenacemi poprvé, by mohl podlehnout dojmu, že to
tak snad má být, ale opak je pravdou. Slyšel jsem už nejednu
hru z Brna, kde interiéry zněly stejně. Chápu, že akustiku
studia nelze příliš měnit, ale proč se třeba neinspirovat
kolegy, kteří často právě kvůli pocitu autentičnosti a
uvěřitelnosti vyrážejí točit do terénu (například Aleš Vrzák
či Ivan Chrz)? Tato hra si jistě žádá dávku stylizace, ale
určitě ne přehnanou teatrálnost. S tou se setkáme u postavy
Rity v pojetí Dity Kaplanové. Přehrávaný patos při líčení
dojmů z filmu Amélie z Montmartru působí křečovitě a jako
nechtěná – anebo možná chtěná? – parodie.
Kladně hodnotím hudbu Zdeňka Krále, jehož klavírní
reminiscence podtrhují atmosféru rodinné kavárny. Největším
překvapením však je spisovatelka Jana Jany Bouškové. Její
výkon lze bez nadsázky označit za herecký koncert, který ční
nad ostatními výkony. Boušková na malém prostoru stihne
vystřídat množství poloh, od nadšení přes sebevýsměch,
sebestřednost až k naprosté vyčerpanosti. Rozhodně jí hraní v
rozhlase svědčí mnohem víc než například „pitvoření“ se v
televizních pořadech o vaření. Jsem přesvěčen o tom, že
bude-li jí rozhlas nabízet častěji kvalitnír ole, určitě si s
nimi poradí se ctí a bravurou. |
