|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Postrach jménem cínový mor
Také tlacháváte s básníky? Pak vás povídáním o cínovém moru
nejen nezaskočím, ale ani neokouzlím. Co naplat, už jsem
začal, a ty, pro které je cínový mor horkou novinkou, zvu do
kroužku kolem básníka. Pohodlně se usaďte, dobře naložený
poeta začíná vyprávět.
Vzpomíná na hospůdku, v níž se před lety ocitl, a tlumočí
historku, kterou si tehdy vyposlechl. Vypravěčem byl
instalatér a zároveň sběratel historických předmětů. Ten
jednou spravil sousedce záchod a uslyšel od ní: „Něco mne
napadlo, na půdě máme staré korbele, pro nás je to veteš, ale
vám by mohly udělat radost – juknete se tam?“ Toť se ví, že
chtěl. Peníze za opravu odmítl a běžel na půdu. A tam stály
tři korbely, na něž se jeho sběratelské srdce smálo.
Zaprášené, avšak zachovalé a nad veškerou pochybnost cenné.
Dovedu si představit rozrušení, s nímž se dotkl prvního
korbelu; vidím chtivost, ale i lásku a pokoru; prsty, které se
nádoby dotknou jen zlehka, jen ji pohladí a teprve potom
uchopí pevněji. A v ten okamžik se bezbřehá radost změní v šok
a v ten nejhlubší žal! Korbel se totiž pod dotyky zbortí a
změní v kupku šedého prášku. Totéž se stane s druhou nádobou.
Na třetí už zarmoucený sběratel raději nesáhl a v zoufalství
se stáhl z půdy.
Viníkem byl právě cínový mor, sdělil instalatér užaslé
hospodě, a tedy i básníkovi. Cín nesnáší nízké teploty. Když
necháte předměty z cínu trpět teplotami nižší než minus
sedmnáct, údajně zkřehnou natolik, že se vám pak rozpadnou pod
rukama. Přesto je prý zachránit lze. Jak? Stále ještě věříte
tomu, co vám básník vypráví? Pak vězte, že v dotyčném hostinci
seděl nevrlý děd, který toho zpočátku mnoho nenamluvil, ale
nyní se razantně vložil do děje. Pravil, že je cínař, poslední
svého druhu v Praze, svědek zániku řemesla v době tažení proti
živnostníkům. A že by věděl, jak na to.
Zvídavý básník mu zaplatil několikero piv a povícero rumů a za
to si vyslechl následující: Předměty, které mohou být
postiženy cínovým morem, je nutné několik týdnů trpělivě
zpevňovat roztokem, v němž hraje hlavní roli odvar z
přesličky. Lektvar musíme na nádobu nanášet denně za pomoci
fixírky. Tak cínový mor spolehlivě zaplašíte, pravil muž,
který se prohlásil za cínaře, a budete se tak moci nádob bez
obav dotýkat. Vás ovšem zajímá i prevence, není-liž pravda?
Klíčové je přechovávat cínové předměty v teple, to je jasné.
Ale ten starý pán, který byl po pivech a rumech zdarma zřejmě
k nezastavení, básníka ještě důrazně nabádal, aby jednou týdně
důkladně ošlehal všechny cínové předměty z domácnosti několika
stonky přesličky. Ta má hodně křemíku a dodá nádobí z cínu
pevnost, děl děd.
Básníka povídání o cínovém moru zjevně okouzlilo, což se možná
obráží i v tomto zápisu jeho vyprávění. Střízlivěji
založenější posluchači ovšem pokývali hlavou a začali ruče
zjišťovat, jak se to s cínovým morem má doopravdy. Vyčetli, že
to je fyzikální, a nikoli chemický (oxidační) proces; už jen
proto jsou recepty muže, který se prohlašoval za starého
cínaře, nejisté. Lze se rovněž dočíst, že nebezpečné pro
cínové předměty jsou již teploty pod 13,2 stupně Celsia,
nikoli až pod minus sedmnáct. Podle Wikipedie se dá cínový mor
zastavit jedině zahřátím materiálu nad dvacet stupňů; potom už
okolní teplota nikdy nesmí klesnout. Kromě vhodné teploty by
spolehlivou prevenci proti cínovému moru měla zajistit i
příměs jiného kovu.
Ne že by to nebylo zajímavé – avšak kde zůstala poezie?
Nevytratila se nám? Ba ne. Víte, že přesličku, „cínový rákos“,
tak bohatý na křemík, používali k cídění nádobí indiáni? Víte,
že procesu, který v nízkých teplotách ohrožuje cínové
předměty, se říká mor proto, že je „nakažlivý“? Že se přenáší
z předmětu na předmět? A to jste slyšeli, že cínový mor může
být i za debaklem Napoleona v Rusku? Knoflíky uniforem Velké
armády prý byly z čistého cínu a za ruských mrazů se rozpadly
na prach. A prodírejte se ruskou zimou rozepnuti!
|
