Číslo 13 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou a zpěvačkou.
Hanou Holišovou.

Hana Holišová,
herečka a zpěvačka

Rodiče mě vedli ke kultuře, ale určitě ne proto, abych se jednou profesionálně věnovala umění. Chodila jsem do klavíru a chvíli i do baletu. Že se budu živit divadlem, to se začalo rýsovat asi v mých sedmnácti letech a zcela neplánovaně.

Proč jste po základní škole zamířila zrovna na pedagogickou školu, a ne na konzervatoř, jak by se asi čekalo?

Nikdo mi neprorokoval uměleckou profesi, ani já nepociťovala takové touhy, takže o konzervatoři nebyl důvod uvažovat. Na pedagogickou školu jsem šla spíš z nouze, nějak jsem neměla tušení, co se sebou. Ale právě tam jsem dostala příležitost projevit se ve školní folkové kapele. Myslím, že na střední škole to všechno začalo.

Jste uznávanou muzikálovou herečkou a zpěvačkou, na JAMU jste však kupodivu nevystudovala muzikálové, ale činoherní herectví. Našla jste svou parketu až po studiích?

Hlásila jsem se na muzikál i na činohru. Na muzikál mě nevzali, i když jsem si myslela, že právě tam mám díky zpěvu větší šanci uspět. Přijali mě ale na činoherní herectví, což s odstupem času beru jako plus. V praxi jsem chtěla dělat činohru i muzikál a to se mi poštěstilo, věnuju se obojímu.

Debutovala jste jako Kathy ve Zpívání v dešti, od té doby jste účinkovala ve většině klasických muzikálových kusů včetně Kabaretu, Vlasů, Funny Girl, Divotvorného hrnce. Který z nich vám dal či dává nejvíc zabrat co do té typické kombinace tance, herectví a zpěvu?

Každý muzikálový kus klade jiné nároky. Jednou zpíváte skoro klasiku, jindy rock, někdy šanson. Pěvecky nejnáročnější asi bylo účinkování v muzikálech Jekyll a Hyde a Evita. Po všech stránkách nejtěžší, ale zároveň jednou z nejkrásnějších rolí byla Fanny v muzikálu Funny Girl, protože ta postava v podstatě nesleze z jeviště a skýtá všechny možné herecké i pěvecké polohy.

Propadla jste muzikálu i jako divačka? Sledujete soustavněji muzikálovou scénu, líbily se vám filmové verze těch nejslavnějších titulů?

Nejsem extra fanda zaměřený na muzikál, zajímám se o různé žánry. Co se hudebních filmů týká, vždycky jsem milovala pohádku Šíleně smutná princezna stejně jako muzikálovou klasiku Pomáda. A film Hair Miloše Formana, to je moje srdcovka. Vždycky si představuju, jak úžasné muselo být natáčení takového projektu, čiší z něj neskutečná energie.

Za roli Jany v méně známém muzikálu Papežka jste loni obdržela Cenu Thálie. Věřila jste si na ni?

Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Papežka mě zajímala, bavila, a to po všech stránkách. Nominace na Thálii a později i získání ceny byly moc příjemným bonusem.

Čím je Papežka jiná než ostatní muzikály, v nichž jste účinkovala? Je to historickým tématem, nebo snad čerstvostí inscenace? Sětovou premiéru prý měla teprve předloni.

Téma Papežky je ojedinělé a nesmírně zajímavé, alespoň pro mě určitě. Je to příběh silné, chytré a talentované dívky, která se narodila do doby, jež ženám příliš nepřála. A fakt, jestli Papežka Jana existovala, nebo je jen smyšlenou postavou, o čemž se stále spekuluje, dělá celý příběh ještě zajímavějším. Muzikál Papežka je opravdu čerstvou záležitostí. Vznikl podle bestselleru Donny Woolfolk Crossové, v roce 2011 měl světovou premiéru v německé Fuldě a hned potom v roce 2012 u nás v Městském divadle Brno.

V březnu vás čeká premiéra muzikálu Sliby chyby, který vznikl podle slavného filmu Billyho Wildera Byt. Jakou roli vám režisér Stano Slovák přisoudil?

Já už v tomto titulu jednou hrála, v roce 2007 v pražském Divadle pod Palmovkou. Hrála jsem hlavní roli Fran Kubelikové v příjemné společnosti Ondry Kavana, Ládi Županiče, Vladimíra Brabce a dalších. Jsem ráda, že si teď můžu zahrát roli Marge MacDougallové. Je to komická, lehce opilecká poloha, takovou v repertoáru ještě nemám, tak se moc těším.

Představení přicházejí a odcházejí. Koncem února z vašeho repertoáru zmizel muzikál Pokrevní bratři, kde jsme vás mohli vídat v tragické roli paní Johnstonové. Jak budete na toto představení vzpomínat?

Tak už to u divadla chodí – jak říkáte, role přicházejí a odcházejí. Některé člověku přirostou k srdci víc, což je případ právě Pokrevních bratrů. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších představení. Takové hořkosladké a hodně emocionální. Některé hlášky mých divadelních synů z tohoto kusu se staly součástí našeho běžného divadelního slovníku.

Jaký je to vlastně pocit, když se na dlouho, možná i na celý zbytek života, loučíte s postavou, s níž jste žila dlouhé měsíce i roky?

Pokud jde o hru, která patří do těch srdečních, tak je to loučení samozřejmě těžké. Ale tak už to je a nezbývá než se těšit z toho, že na představení třeba budou stejně jako my vzpomínat i naši diváci.

Máte za sebou zkušenost z představení Kudykam, „lyrikálu“ Michala Horáčka, který u odborné kritiky příliš nezabodoval, často se u ní setkal až s pohrdáním. Ti samí lidé vás letos vyzdvihli v Cenách Thálie. Jaký význam přikládáte tomu, co o vaší práci napíší novináři?

Pro mě je nejpodstatnější názor lidí, kterých si profesně nebo osobně vážím. Lidí, kteří sami v oboru něčeho dosáhli, nebo jej aspoň na vlastní kůži poznali. Cenu Thálie, kterou jsem dostala, uděluje Kolegium Herecké asociace, kritici udělují Ceny Alfréda Radoka...

V Kudykamovi jste hrála roli Martiny v alternaci s Janou Strykovou, Lucií Šoralovou, Petrou Hřebíčkovou... tudíž silná konkurence. Motivují vás silné alternující osobnosti, hlídáte si, jak vaši roli pojímají kolegyně?

V Městském divadle Brno, což je moje domovské divadlo, máme alternované všechny muzikálové role. Je to hlavně z důvodů provozních, jelikož máme dvě scény, činoherní a muzikálovou, a na obou scénách se každý večer hraje, bez alternací by to šlo zvládnout stěží. Takže jsem na alternace zvyklá. Je to často motivující. Ve své alternaci se můžete nechat inspirovat a máte šanci ověřit si, co funguje a co ne.

Oproti muzikálovým úlohám je seznam vašich filmových rolí nepoměrně chudší. Zahrála jste si v drsném Braku, v retrosnímku Anglické jahody a v pár televizních filmech. Chtěla byste víc natáčet? Na jakém místě je film v žebříčku vašich uměleckých priorit?

Samozřejmě bych ráda natáčela víc. Ale v posledních letech jsem se intenzivně věnovala divadlu, takže na to ani nebyl čas. Budu doufat, že se nějaká zajímavá příležitost naskytne.

Všeobecně známou jste se stala účinkováním v seriálu Velmi křehké vztahy, kde jste hrála zdravotní sestru Annu Peškovou. Jaká je vaše seriálová zkušenost? Šla byste do nějaké další „nekonečné“ soap-opery?

Doufám, že v paměti televizních diváků nezůstanu jen jako Anička Pešková z Velmi křehkých vztahů, ale zkušenost to byla velká a neměnila bych. Dnes je seriálů tohoto typu opravdu mnoho, lidé je vnímají jako odpočinkový žánr. Já bych ráda točila třeba nějaký komediální seriál, na kterém by se pracovalo tak, jak se to dělávalo dřív, kdy se věnovalo daleko víc času přípravě.

Milan Šefl, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 17. 3.