|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Hvězda, které jsem se omluvil
Výrazu satori se používá pro prozření, osvícení, probuzení.
Satori, jak vědí znalci zenového (čchanového) buddhismu, se
dostaví buď samovolně, či za pomoci učitele, který může žáka
probudit kupříkladu kóanem – hádankou, již nelze vyřešit v
mezích aristotelské logiky. Nad otázkou „Jak zní tlesknutí
jedné ruky?“ bude většina lidí nechápavě vrtět hlavou. Nic
kloudného z toho nevzejde. Ale nastojte, tu a tam z toho
vzejde satori. (Ptáte se, jak se šlo na adepty, na něž jemné
metody nezabíraly? Na ty se brávala hůl.)
Satori lze zažít kdekoli, tedy i v restauraci, a to bylo
přesně to místo, kde se nedávno laskavě dostavilo i ke mně.
Blesk poznání mnou projel právě ve chvíli, kdy jsem v jisté
pizzerii s určitou dávkou nevraživosti zíral na pivo, v
jehož názvu figuruje hvězda. A hned jsem se moku – který
chutná fádně a který jsem si objednal pouze z nezbytí – v
duchu omluvil. Vybavil jsem si totiž, jak mi tahle hvězda
prosvítila těžkou chvilku. Ach, s jakou vroucností jsem ji
tehdy následoval! To bylo v Amsterodamu před osmnácti lety,
když…
Ale počkejte, napřed musím říci, na co jsem si potrpěl při
svých cestách – a já kdysi cestoval hodně, a to v dobách,
kdy nebylo úplně obvyklé, aby se člověk každý rok dostal do
Austrálie, aby se porozhlédl po Novém Zélandu či se v klidu
pokochal zahradami v Kjótu anebo postál v zamyšlení u
veřejné kremace v posvátném Varánasí. Na cestách, krom toho,
že jsem vyhledával památky a sypal drobné do pokladniček
chrámů, jsem se snažil jíst a pít místní speciality. A tak
jsem v Nikaragui požil chutné jezerní ryby a opečený banán s
rýží a fazolemi a s rozpečeným sýrem chuti nevalné. Měl jsem
tam i pečeného leguána. Vůbec nebyl špatný. Dojatě vzpomínám
na grilovaného platýze, na něhož mne laskavý krajan pozval v
pouličním stánku v malajsijském Kuala Lumpuru. Ryba měla
hnědočerný povrch, stačilo málo a už by ji připálili.
Lepšího platýze a vlastně rybu vůbec jsem od té chvíle
nejedl.
V San Francisku, v restauraci, do níž s oblibou chodil autor
skvělých detektivek drsné školy Dashiell Hammett, jsem
vzdychal nad výtečným nadívaným krabem. V Tchaj-peji jsem
zase okusil polévku ze žraločích ploutví. Víckrát bych to
neudělal – na mou omluvu, tehdy jsem ještě nevěděl, že
ploutve se někdy odřezávají ještě žijícím žralokům. Obědval
jsem a večeřel v proslulých restauracích, ale nevyhýbal jsem
se ani podnikům prostým. Nemohu zapomenout na hutnou
nudlovou polévku, kterou jsem si dopřál v jakémsi pro mne
naprosto bezejmenném tokijském bistru, kam bych podruhé
netrefil. Byla úžasná.
A potrpěl jsem si na místní nápoje. Z Vietnamu jsem přivezl
kořalku, v níž byl naložen ještírek gekon. Do ní jsem se
nepřinutil, vypil ji kolega, který zbystřil při zmínce, že
nápoj má afrodiziakální účinky. Zato do pálenky mao-tchaj,
kterou jsem importoval z Tchaj-wanu a která chutná jako
rozpuštěné linoleum, jsem se pustil s chutí. Ve Spojených
státech mi učarovaly bourbony Wild Turkey, zejména jeho
padesátidvouapůlprocentní varianta, jež pohladí hrdlo, a Old
Crow. Tedy Divoký krocan a Stará vrána.
Přijdou ovšem chvíle, kdy se vám z národních specialit
zamotá hlava, a vy zatoužíte po něčem zcela neinvenčním,
nadnárodním. Po něčem jako hamburger. A to už jsme zpět v
Amsterdamu před osmnácti lety, v útulném baru, do něhož jsme
s kolegou, známým to komentátorem, zašli po předlouhém dni
vyplněném pracovními schůzkami na ministerstvech. Shodli
jsme se, že se odškodníme nejsilnější pivní specialitou,
jaká bude k mání. Nic nás před tou značkou nevarovalo.
Servírovali ji v pouhopouhé čtvrtlitrové číši. Ale jakmile
jsme dopili, dolehla na nás veškerá tíha světa. Seděli jsme
na barových stoličkách dvacet minut beze slova, bez hnutí,
zhroucené postavy v saku, a ještě k tomu s motýlky. Nu a řeč
nám potom vrátila právě Stella (= hvězda) Artois, pití z
mého pohledu nudné, leč znatelně lehčí. A proto: hvězdám, i
těm europivním, zdar a slávu! |
