|
|
Srdce v propasti
Petra Hůlová napsala konečně důležitou knihu. Velmi
důležitou. Úplně jinou než předcházejících sedm titulů,
které publikovala od roku 2002. Žádná bezúčelná procházka
krajinou různorodé stylizace. Žádný vějíř autorských poetik
zastřešený jediným jménem. Žádné exotické kulisy, mezi nimiž
se valí prudký tok nekoordinované, fantazijně rozčeřené
řeči.
Že je Hůlová (1979) suverénní vypravěčka, která má v
současné české próze minimální konkurenci, je jasné od její
prvotiny. Zároveň ale není jasné, kam svým dosavadním psaním
autorka mířila. Co nejdál od sebe, jak naznačuje v novince s
pádným názvem Macocha (Torst)? Co nejdál od každodenní
reality, v níž musí chtě nechtě nějakým způsobem fungovat?
Hrálo její psaní roli záchranné sítě, do níž se spisovatelka
vrhala na útěku před sebou samou? Sedm předcházejících
knížek jako by nemělo autora. Předváděly se tu univerzální
příběhy, které byly možná pěkné na pohled, ale chyběl jim
spodní, existenciální tah – chybělo jim výrazné autorské
ručení. Chyběl jim prostě život, hluboká existenciální
zkušenost. A jedině na té se dá stavět funkční literatura.
Nikoli na spekulaci, hře, experimentu, stylizaci.
Revolta na pokraji
 Hrdinkou
Macochy je žena, která má s autorkou hodně společného.
Rovnítko ale mezi ně nedávejme, to bychom textu ublížili.
Julii je přes čtyřicet a živí se jako námezdní spisovatelka
červené knihovny. Psaní je pro ni vlastně vším. Ačkoli k
němu chová ambivalentní vztah: na jedné straně nutnost, na
druhé zoufalství.
Postavy, které modeluje, jí sice dávají iluzi, že doopravdy
žije, zároveň ale píše pokleslou formu, zoufale
stereotypizovaný text. Od psaní ji navíc neustále něco
odvádí: manžel, milenec, děti. Její vztahy nefungují, Julie
má z emocí strach. A tak se brání: je zlá, bezohledná,
sobecká. Holduje alkoholu, cigaretám. Dopřává si nevázaný
sex. Zřejmě ji dostihla krize středního věku. Tlak
všestranného očekávání. A neschopnost, respektive pudová
neochota toto očekávání naplňovat. Její revolta je pak ryze
infantilní – peklo jsou vždycky ti druzí. Výsledkem je žena
na pokraji nervového zhroucení.
Julie žije v interiérech. V bezpečí domova. V kuchyni, ve
své pracovně, a především na balkoně, pod nímž se rozvírá
soukromá propast Macocha. Ta se objevuje samozřejmě i na
jiných úrovních. Jako text, který musí Julie bez ustání
psát, aby měla pocit, že žije. Jako přízračná výčitka směrem
k rodičům, kteří zdeformovali její dětství. Jako obava z
vlastních dětí, které jí jednou vmetou, že jim provedla to
samé. A konečně i jako Juliino pohlaví, kterému věnuje
zvýšenou pozornost, protože i to je nástroj, který dokáže
vytrhnout z nudy, z života převedeného na banální schéma.
Princip slasti ale v souboji s principem reality nakonec
prohrává, a to vlastně dvojnásob, jak svědčí poslední věty
novely: „,Srdíčko, jedeš se léčit.‘ Ale já vím, že když to
není dobrovolně a člověka do toho takříkajíc natlačí rodina,
nemá to pražádnou šanci na úspěch.“
Všanc sebe
Julie možná prohrála, ale Petra Hůlová tentokrát nikoli.
Vznikl text, který na čtenáře až neodbytně tlačí. A nejen
funkční formou, kdy proud autorčiny řeči jednou vyplavuje na
hladinu obrazy málem surreálního střihu a jindy chytne
nečekaně silný rytmus, podtržený zřejmě nezáměrným rýmem.
Téma, které Macocha otvírá, se autorky zřetelně dotýká –
píše tu možná z velké části sebe. Samozřejmě s licencí,
samozřejmě s nadsázkou. Ale syrově, ostře, neslitovně. S
odstupem v cynicko-sarkastických barvách i s hlubokou
zainteresovaností a pochopením pro věc. Macocha jistě
připomene svým záběrem a dějovým vývojem autorčinu druhotinu
Přes matný sklo (2004). Jenže tehdy ještě dávala Hůlová
všanc druhé. Hlavní postavou byl syn, který zvolna vyklízel
své životní pozice. Tentokrát vyrazila autorka s kůží na trh
sama. A neprodala ji lacino.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Foto David Novotný |
