Číslo 17 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sklářským výtvarníkem.
Jiřím Šuhájkem.

Věra Nosková, spisovatelka

Zákaz diskriminace je lidským právem vtěleným do čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vymezení toho pojmu je tam celkem jasné a proti zákazu diskriminace by neměly mít šanci námitky, kdyby do hry nevstupovala pestrá až bizarní realita.
Zpovídala jsem kdysi pro noviny romského majitele prosperujícího hostince. Ten muž byl dříč. Aby splatil hypotéku na dům, věnoval se nejen své restauraci, ale navíc už v pět ráno běhal na šichtu kamsi do kotelny. V jeho rodinném podniku, kde skvěle vařila manželka a večer hrávala kapela sestavená z příbuzných, poseděli rádi a v klidu světlí i tmaví hosté. Měl jen problém s některými Romy, kteří se pokoušeli jíst a pít zadarmo, což mělo být jakýmsi výkupným za jeho úspěch vydřený tvrdou prací. „Když několikrát odmítli zaplatit, zakázal jsem jim do mé hospody chodit, dokonce jsem je párkrát vyhodil. Řvali na mě, že jsem rasista a že si budou stěžovat. Tak teď čekám, co se bude dít,“ řekl mi. „Můžou na to klidně navlíknout rasovou diskriminaci,“ dodal s úsměškem.
Diskriminuje majitel domu ostatní zájemce o byt, když si vybere ekonomicky zajištěného a slušného nájemníka? Diskriminujeme člověka, který stojí o naše přátelství, ale my dáme důvěru komusi jinému? Není nakonec každý výběr – partnera, přítele, zaměstnance – diskriminací těch, které jsme si nevybrali? Není dokonce rasismem v případě, že je odmítnutý jiné rasy než my? Jsou ženy, které protestují proti diskriminaci ze strany gentlemanů, kteří trvají na svých čistě pánských klubech. K diskriminaci na základě pohlaví prý přispívají společenské stereotypy, podle kterých se má žena věnovat více rodině a muž veřejnému životu. Co je komu do toho, jak to v jednotlivých rodinách chodí? Co když se mnohé ženy věnují rodině, domovu a dětem nejen s fortelem, ale také s chutí?! Kdysi jsem se, žel jen nakrátko, stala ženou v domácnosti. Přišla jsem tehdy na sraz někdejších spolužáků, a když jsem o sobě měla podat zprávu, začala jsem tajemně: Mám teď báječné a exotické zaměstnání. … Jsem žena v domácnosti! Následoval výbuch nadšení i závistivých poznámek někdejších spolužaček.
Slovo diskriminace se šíří jako infekce. V zábavných médiích se třeba dočtete, že ženy diskriminují malé muže. To mě pobavilo. Proč to ty holky dělají, navzdory všem výhodám, které pro ně drobný muž může mít? Míň toho sní, jeho šatstvo zabírá ve skříni méně místa, většinou si na vás moc nevyskakuje, leda když chce svou velitelku políbit na čelo, dá se snadněji zpacifikovat, v posteli zabírá menší prostor... Bohužel, také ostatní samičky v přírodě preferují velké a silné samce, lítáme v tom s nimi a sociální inženýři s námi mají spousty starostí.
Firma Lego zase prý diskriminuje holčičky, dokonce se proti „genderovým předsudkům“ této firmy, která vyrábí spíš technické stavebnice, ozvala holčička Charlotte Benjamin. Napsala firmě protestní feministický dopis, který pyšní rodičové hned vyvěsili na sociální sítě. Není mi jen jasné, jak se technické lego dá využít pro typické holčičí hračky, třeba taková panenka by byla hranatá a kostrbatá, nic na pohlazení. Pokud děvče chtělo stavět bagr nebo helikoptéru, nemusí mít snad lego s nápisem „Pro malé konstruktérky“.
Diskriminací může být jakékoli nevítané chování, třeba odmítnutí nebo opomenutí. Ale také třeba sexuální zájem. Jindy může být sexuální zájem naopak vítaný a odmítnutí by mohlo být diskriminační, ale to chlap předem neodhadne. Musí to tedy risknout s tím, že buď bude vyslyšen, nebo bude nahlášen a potrestán.
Zneužívané slovo diskrimace se ve veřejném prostoru roztahuje, vysmívá se rozumu a skutečným potřebám a příběhům. Jednou dojde i na tvrzení, že psi diskriminují kočky, kočky diskriminují psy a oba tito predátoři, převlečení za domácí mazlíčky, krutě diskriminují myši.