|
|
 Všechno
je otázkou míry
Od doby, kdy jsem ve fejetonu Smutek tlustého vegetariána
popisoval, že lidé, kteří se v Čechách rozhodnou z
jakéhokoli důvodu nejíst maso, to nemají vždycky snadné,
uběhlo několik let. Přesto se mi zdá, že se v tomto směru
téměř nic nezměnilo, kromě toho, že nejspíš přibylo pár
vegetariánských restaurací. Avšak vývoj lidstva nelze
uspěchat, takže zabít svého bezbranného bližního a sníst ho
je pořád zřejmě jednodušší než něco vypěstovat.
Nebojte se, nehodlám tu horlit proti masožroutství, dávno
vím, že to nikam nevede, na všechno musí člověk přijít sám.
Jenom si myslím, že všechno je otázkou míry – a nejlépe mi
poslouží příklad vegetariánství na Islandu. Na tento ostrov
jezdím už dvacet let a nikdy jsem neochutnal islandskou rybu
ani ovci. Jenže pokaždé, když s turisty usedám ke společné
večeři a mně přinesou na talíři něco jiného než ostatním,
přijde mé vegetariánství na přetřes. Musím vysvětlovat, z
jakého důvodu ty dobroty nejím, jestli jsem nemocný nebo
blázen, nebo co se to se mnou vlastně děje.
Jen občas, když je k večeři skopové, cítím závistivé pohledy
některých masožroutů přemožených mýtem, že ovčí maso páchne.
V případě islandských ovcí, které se popásají celé léto na
loukách plných vonných bylin, je to holý nesmysl. Jedna
starší dáma představu jehněčího dokonce nezvládla natolik,
že prohlásila, že je také vegetariánka. Pak ovšem nastal
trapas, když ji číšník nesoucí speciálně pro ni cosi
bezmasého načapal, jak potají konzumuje mezitím šťastně
ulovený biftek...
Jako průvodce se nemohu a ani nechci vyhnout vyprávění o
islandské kuchyni. Hovořím podrobně o její tradici, o
chudobě, která ostrov sužovala, i o chvílích, kdy i koně a
krávy bylo nutné krmit sušenými treskami, protože na polích
ani na záhonech nic nevyrostlo. V zemi, jejíž obyvatelé by
bez rybolovu nepřežili, se tak nějak nehodí prohlašovat
Nejezte ryby!, pokud nechcete vypadat jako hlupák. Všechno
je přece otázkou míry. A tak trpělivě vysvětluji, co máme
před sebou na stole – losos, velryba, kráva, ovce, kůň,
papuchalk – a k subjektivním komentářům se nesnižuji.
Když jsme před lety natáčeli dokument Islandská paměť,
navštívili jsme sedláka na statku Bjarnarhöfn, který
zpracovává žraločí maso. Když náhodou v rybářských sítích
uvízne žralok, přiveze si ho domů a maso, které by bylo
jinak zcela nepoživatelné, zbaví složitým způsobem
jedovatých látek a prodává ho jako specialitu. Při natáčení
jsem se tentokrát z pochopitelných důvodů zdržoval trochu
stranou, ale tušil jsem, že nakonec dojde na lámání žraloka.
Hostitel vyňal ze sušárny kus bílého masa, zakrojil,
ochutnal a pak ho na velkém noži podal režisérovi,
překladatelce a zvukaři, aby si také užili.
Když přišel ke mně, vysvětlila mu překladatelka, že jsem
vegetarián a maso nejím, což zprvu nebral vážně. Přistoupil
blíž, znovu ke mně napřáhl tu věc na velkém noži a zatvářil
se velmi naléhavě. Nechtěl jsem ho urazit, a tak jsem zvedl
ruce na znamení, že se vzdávám a může si se mnou dělat, co
uzná za vhodné. Chvíli jsme tak proti sobě stáli a on, ještě
než to konečně vzdal, udělal malý žertík: nepatrným pohybem
směrem k mému břichu naznačil bodnutí. Přítomným lehounce
zatrnulo, ale zasmáli jsme se, ten pohyb byl opravdu jen
náznakový. Ostatně – všechno je otázkou míry.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
