|
|
 Pocta
ztracené generaci
Promyšlená, invenční dramaturgie, suverénní interpretační
výkon. A samozřejmě silná hudba výrazové originality a
myšlenkové hloubky. Tak lze stručně charakterizovat CD
Tribute to a lost generation s díly českých skladatelů 20.
století pro hoboj a klavír (Radioservis). Představují je
hobojista Vilém Veverka a pianista Daniel Wiesner. Deska
vznikla z iniciativy Českého rozhlasu: hudební redaktorka
Dagmar Henžlíková vyzvala oba hudebníky, aby aktualizovali
nejzásadnější poválečné skladby pro hoboj a klavír. A odtud
už vedla logická cesta k albu, které představuje pět
skladatelů, jejichž společným údělem byla nepřízeň
komunistického režimu. Karel Boleslav Jirák (1891–1972),
úspěšný dirigent a za první republiky dlouholetý ředitel
rozhlasového hudebního vysílání, nenašel po válce doma
uplatnění a zůstal v zahraničí; dlouho byl v nemilosti
režimu a jeho díla se tu až do roku 1989 neuváděla. Miloslav
Kabeláč (1908–1979), jeden z nejvýznamnějších českých tvůrců
symfonické i komorní hudby, rovněž pracoval v rozhlase jako
hudební režisér, byl autorem osmi symfonií a řady dalších
orchestrálních, komorních a sborových skladeb. Odmítal
skládat „angažovanou“ hudbu pro komunistický režim a čelil
opakovaným zákazům. Nevraživosti komunistů neušlo ani dílo
Jana Hanuše (1915–2004); jemuž režim zazlíval mimo jiné
sakrální tvorbu. Z hudebního vydavatelství Panton ho
propustili a poté jej všelijak omezovali. Rovněž Klement
Slavický (1910–1999), původem z moravské muzikantské rodiny,
pocítil tíhu oficiální kultury; jeho skladby byly označovány
za formalistické (vydání jeho Tří skladeb pro klavír
skončilo ve stoupě). Pro Jana Klusáka (1934), nejmladšího z
autorů, se stala tvůrčí inspirací druhá vídeňská škola a
tzv. nová hudba, což nebylo pro režim přijatelné, kromě toho
v šedesátých letech složil hudbu k několika trezorovým
filmům. Společných rysů autorů hobojových sonát však lze
najít víc. Především je to už zmíněná vysoká kvalita
skladeb. Jak uvádí hobojista Vilém Veverka, „z mého pohledu
ty nejzásadnější skladby pro hoboj – buď přímo koncerty,
nebo komorní skladby – pocházejí z druhé poloviny 20.
století. Vnímám-li hoboj jako sólový nástroj, pak je
logické, že zásadní je právě hudba tohoto období. Po roce
1945 zažil hoboj jako sólový nástroj obrovskou renesanci.“
Jistě i proto se sólista soustavně tomuto období věnuje, byť
se stejným nasazením hraje Telemanna i Mozarta.
Jirákova třívětá Sonáta pro hoboj a klavír z roku 1954 má
posmutnělý ráz, zvláště melodie první věty, procházející
celou skladbou, je meditativně zasmušilá. Miroslav Kabeláč
vložil do své Sonatiny pro hoboj naléhavost výrazu a
bohatství významů s vitálně pozitivním vrcholem ve finále.
Sonata quasi una fantasia Jana Hanuše zaujme kontrastními
tématy a stylovou uvolněností. Suita pro hoboj a klavír
Klementa Slavického nabízí sólovému hoboji skvělé možnosti
pro předvedení technických a především výrazových možností.
Skladbu Priápeia per oboe doprovodil komentářem sám autor
Jan Klusák: „Satyrský tón hoboje se zdá evokovat cosi jako
mužskou touhu po ženě. Odtud i název, který v antické poezii
označoval stručnou básnickou formu lascivního obsahu.“
Veverka podal vynikající výkon. Bravurně ovládá práci s
dechem i barvu svého nástroje, hraje nadoraz, a přitom
jakoby lehce, má skvělou dynamiku. Jeho hoboj zpívá i
laškuje, je jímavě vroucí, vybízí k meditaci, vyjádří
hloubku myšlenky i hravost tématu. Velké uznání zaslouží
také pianista Daniel Wiesner. Zdaleka není pouhým
doprovázečem, jeho hra umí využít příležitostí (a je jich
bohatě), které skladatelé jeho nástroji poskytli. Hobojové
sonáty českých skladatelů přinášejí sedmdesát minut dobré
hudby.
Agáta Pilátová, publicistka |
