|
Srdce je v džungli
Do pražské Špálovky doplachtil z Peru malíř Otto Placht
(1962). Předvádí tu až do konce srpna svoji novou tvorbu na
téma Amazonie, zhruba dvě desítky akrylů, kterým vládne
jasná barva a uvolněný pohyb. Ty abstraktní labyrinty, odkud
se občas vynoří úryvek figury, jsou pěkné pro oko – zvlášť v
letních dnech. Placht jim dal vznešené jméno Metaformy
pralesa.
Mistrův příběh je dobře známý: Někdy na přelomu osmdesátých
a devadesátých let hodil Placht civilizaci za hlavu a vydal
se do „srdce temnoty“. Ale ne proto, aby je dobyl, spíš
poslouchat, jak bije. Pobyl pár let, vyzkoušel, kam dokážou
odvést mysl Evropana tamější rituály, dokonce se oženil s
indiánkou z kmene Šipibó – prostě vzal základy tamějšího
života za své. Jako malíř z toho pak vytěžil vše. Jeho
velkoformátová plátna mají blízko k fantazijnímu umění i k
umění takzvaných přírodních národů. Vznikají spontánně,
ovšem rámuje je jistý plán. Placht mluví v průvodním textu k
výstavě o „automatické kresbě“ a „koncepci neustálého
návratu“. My můžeme doplnit v obecnější rovině syntézu
tamějšího se zdejším – unikavé, iracionální jádro obaluje
dužina korigující racionality.
Základem amazonských „metaforem“ je zmíněná temnota, noc. Z
ní se v obrazu všechno rodí. Odtud povstávají barvy,
rozvíjejí se tvary – vzniká specifické bludiště, jakási
vizuální hádanka, která může mít sto plus jedno řešení.
Podobně se profiloval před časem ve Špálovce Jan Hísek. I on
maloval svým způsobem džungli, prales, který mu vybujel v
hlavě. Placht je proti němu plošnější, literárnější, a
především harmoničtější. Jeho práce jsou pěkné pro oko, jak
řečeno úvodem. Zatímco v Hískově surovém umění rezonovaly
úzkosti a strachy, výlet do peruánské Amazonie se ukazuje
nakonec nejspíš jako pohádkový. Hísek ve tmě mizel, Placht z
ní vystupuje. K rovině umělecké a estetické tu přistupuje
terapie. Otto Placht se v hlubině pralesa dotkl něčeho
podstatného. Není těžké uhodnout čeho.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Galerie Václava Špály |