|
|
 Rozmarné
vzpomínání
S původními audioknihami se v posledních letech doslova
roztrhl pytel. I Radioservis si uvědomuje, že chce-li udržet
krok s trendy, které ve vydávání audioknih panují, musí
přijít s něčím původním.
A letos se tak v notné míře děje. Vedle osvědčených,
kvalitních a poslechem rozhlasu ověřených látek jsme se tak
dočkali nastudování Hrabalovy novely Bambini di Praga, nové
dramatizace Vachkovy Zlé minuty a čtení z autobiografie
Jiřího Menzela Rozmarná léta v autorské interpretaci.
Čtyřhodinové vyprávění ve formátu mp3 vydal Radioservis v
květnu, nahrávka byla pokřtěna na veletrhu Svět knihy.
Dramaturg a režisér nahrávky Robert Tamchyna měl šťastný
nápad, když zariskoval a nechal vzpomínky načíst samotným
Jiřím Menzelem. Přes obavy obou aktérů, hlavně pak pana
režiséra, který v bookletu připouští, že jeho neškolený
projev by mohl nudit, to bylo šťastné řešení. Souhlasím s
Robertem Tamchynou, že díky autorské interpretaci se
vyprávění stává autentičtějším.
Velmi si považuji Menzelovy filmové tvorby, ale přiznám se,
že ovlivněn různými mediálními výstupy jsem pana režiséra
vnímal spíše jako poněkud nabubřelého morouse. Díky četbě
jsem musel, a rád, změnit svůj postoj. Text je napsán velmi
čtivě, i ze samotného přednesu je cítit obrovská pokora vůči
rodičům, divákům, ale i mnoha osobnostem, které měly na
Jiřího Menzela vliv. S vděčností vzpomíná na pedagoga z FAMU,
režiséra Otakara Vávru, na osudová setkání s Bohumilem
Hrabalem, na Rudolfa Hrušínského a mnohé další. Člověka
potěší i zdánlivé drobnosti: ve vzpomínkách na dětství zazní
poznámka, že „rozhlas vysílal spisovně“...
Vypravěč líčí jisté události v životě mnohdy tak poutavě, že
posluchače doslova vtahuje do vzpomínaných dějů. Přispívá k
tomu i tím, že politické dění popisuje z pohledu svého
tehdejšího věku a svých zkušeností.
Menzel je velmi otevřený, na některé svoje filmy je po právu
hrdý, za některé se stydí, na jednom místě s pokorou
přiznává Zdeňku Svěrákovi notný podíl na filmu Vesničko má
středisková. Posluchači se dozví řadu známých, ale i
neznámých podrobností o vzniku zásadních filmů, ale i o
zákulisí předávání Oscara, čnebo se blíže seznámí s
režisérovými názory na politické dění kolem roku 1968.
Poslech rychle uteče, a chtělo by se poslouchat dále. Třeba
bychom se dozvěděli, co provázelo zákazy Skřivánků na niti,
co z toho pro Menzela vyplynulo, případně jak se dnes staví
k filmu Kdo hledá zlaté dno, kterým se „vykoupil“ tehdejší
moci. O těchto věcech tu padnou jen drobné zmínky. Nicméně i
v tom tkví kouzlo rozhlasových četeb, které bývají často
kráceny, upravovány. Mohou se totiž stát lákadlem k přečtení
celé knihy.
Nutno ještě dodat, že vzpomínky zahrnují období od dětství
až po film Konec starých časů, tedy rok 1989. Byť nutně
muselo dojít ke krácení, text je kompaktní a umožní nám
průlet přes dětství, studia na FAMU, první celovečerní film
Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, udělení Oscara, srpen
1968, Postřižiny, Vesničku, až k zmíněnému Konci starých
časů. Vyprávění rámuje citlivě zvolená filmová hudba Jiřího
Šusta, který skládal hudbu k Menzelovým filmům.
Jakub Kamberský, publicista |
