|
|
 Jiří
Vejvoda,
publicista
V obleku před rádio
„Ležím se sluchátky na uších a do nočního ticha bije z dálky
jazzband,“ liboval si před devadesáti lety při poslechu z
krystalky Miloš Čtrnáctý: „A co ten šumot po každém kuse? To
cizí ruce tleskají, ruce vzdálených posluchačů tam za
hranicemi. V té chvíli jako by vám narůstala tykadla, jimiž
hmatáte tepnu vzdáleného velkoměsta...“ První šéfredaktor
časopisu Radiojournalu nemohl tušit, kam vývoj ve světě i u
nás dospěje. Technologicky, dramaturgicky, mezinárodně.
Počet veřejnoprávních vysílatelů, kteří pod rozhlasovou
střechou založili a udržují symfonické orchestry, se pod
ekonomickým tlakem zmenšuje. Přesto však mnozí dosud
obhajují názor, že rozhlas je kromě jiného též kulturní
institucí, jejíž vlastní těleso natáčí, koncertuje,
spolupracuje s významnými sólisty. Výsledky se průběžně
zúročují ve vysílání. Například Radio France má svoje
symfoniky, které v minulosti dirigovaly veličiny jako Munch,
Celibidache, Maazel, Mazur. Všechny večery jejich
koncertních sezon už od roku 1934 Franouzský rozhlas přenáší
i zaznamenává. A má tak k dispozici archiv nahrávek,
digitálně vylepšených a často reprízovaných. BBC zase může
díky svému orchestru, v jehož čele uspěl Jiří Bělohlávek,
pořádat letní přehlídku BBC Proms, vrcholící celonárodní
oslavou hudby, jíž se v Royal Albert Hall i na
prostranstvích od Hyde Parku po zeleň irských, skotských a
velšských měst zúčastňují statisíce lidí.
Stranou nezůstává ani Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Vladimír Válek jej kdysi vyvedl z příšeří nahrávacích studií
na naše i světová jeviště. A zatímco píšu tyto řádky,
doprovází skvostného tenoristu Jonase Kaufmanna na
zahajovacím koncertu 23. MHF Český Krumlov. Přenos takových
vystoupení je nabídnut světu prostřednictvím výměnné sítě
Evropské vysílací unie. A tak si je mohou vychutnat i ti,
kteří by se na ně kvůli vzdálenosti či ceně vstupenek
nedostali. „Víte, my si doma uděláme při takových
příležitostech sváteční večer,“ napsali mi jednou manželé z
odlehlého městečka. „Převlékneme do do obleku, do pěkných
šatů, posadíme se před stereo z rádia, zhasneme a vžíváme se
do nálady koncertního prostředí. Připadá nám, že jsme tam!“
Není to nejpádnější důkaz smysluplnosti veřejné služby na
rozhlasových vlnách? |
