Číslo 32 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Lucií Bergerovou.

Lucie Bergerová, herečka

Loňskou širší nominaci jsem nijak výrazně neprožívala. Možná i proto, že jsem nebyla přesvědčena o výjimečnosti svého výkonu. Letos to však bylo něco jiného. Už když jsme začali Báthoryčku zkoušet, všichni jsme cítili, že vzniká něco mimořádného. Vítězství nebylo až tak podstatné. Sama užší nominace byla pro Těšínské divadlo velkým vyznamenáním naší společné práce. Dosud se hercům našeho divadla podařilo získat „jen“ širší nominaci.  Jaromíře Brettové za roli Chůvy v Romeovi a Julii a Janě Ondruškové za roli Nanette v Dědečku automobilovi.

Měla jste ve chvíli, kdy zaznělo vaše jméno, čas srovnat si v hlavě své pocity?

Všechno, co se odehrávalo kolem Thálií, bylo mimořádné a nezapomenutelné. Protože jsem s vítězstvím absolutně nepočítala, nebyl čas vůbec na nic. Na svou děkovnou řeč jsem se musela podívat v televizním záznamu, abych zjistila, co jsem ze sebe v tom šoku vysypala.

Teď máte příležitost vyslovit se bez stresu a nervozity. Kterým osobnostem, které se na inscenaci podílely, byste chtěla poděkovat a proč?

Cesta Báthoryčky na prkna Těšínského divadla nebyla jednoduchá. Že vše dopadlo dobře a  hra měla v září 2013 premiéru, o to se zasloužili hlavně dramaturg a překladatel Ivan Misař a šéf České scény Těšínského divadla Miloš Čížek. Největší dík patří Jaroslavu Moravčíkovi, režiséru a choreografovi, díky němuž je Báthoryčka výjimečným představením. Poděkovat ale musím všem, kdo se na tomto představení podílejí. Role Alžběty Bathoryové klade poměrně velké nároky jak na pěvecké, tak i herecké schopnosti představitelky. Postava prochází vývojem od mladé dívky přes váženou a důstojnou panovnici, vášnivě zamilovanou ženu, až k nešťastné, zoufalé a stárnoucí osobě. Poznala týrání ze strany manžela, velké zklamání v lásce ze strany milence a nakonec přicházejí vrásky, se kterými se nechce smířit. Líbí se mi, že Báthoryčka není prvoplánová krvelačná bestie. Je to možná trochu naivní podání, ale já jsem věčný romantik. I muzika mě uchvátila na první poslech. Její autor, Henrych Leško, napsal velice působivé, žánrově pestré dílo.

Jak jste se vlastně dostala na scénu Těšínského divadla?

Už během studia na ostravské Janáčkově konzervatoři, kde jsem studovala operní zpěv, jsem hostovala v operetě Národního divadla moravskoslezského. Byla to láska na první pohled. Nebyla jsem tím správným prototypem operní zpěvačky, táhlo mě to k muzikálu. Hodně mě tehdy ovlivnili moje profesorka zpěvu Hana Hradilová-Zlámalová, sólistka operety NDM, a  profesor Vlastík Ondruška, klavírista, hudební skladatel a improvizátor, který mi poodhalil kouzlo jazzu a šansonu. Konzervatoř jsem končila s krásným bříškem, byla jsem v 7. měsíci těhotenství. Rok jsem byla s malou Eliškou doma, když přišla nabídka učit na své „domovské“ ZUŠ zpěv. Tato práce mě velmi bavila, ale něco mi pořád chybělo. Pak mi jednoho dne zavolal šéf České scény Těšínského divadla Miloslav Čížek na doporučení právě Vlastíka Ondrušky a nabídl mi roli Julie v připravovaném muzikálu Zdeňka Bartáka Romeo a Julie. Můj vztah k této scéně trvá již sedm let.

První vystoupení však nebylo – pokud vím – v roli Julie, ale záskok v Těšínském niebu Jarka Nohavici…

Ano, v tomto slavném představení jsem alternovala kolegyni Kristýnu Maléřovou. Těšínské niebo bylo velkým fenoménem naší scény. Měla jsem velký strach, zda to zvládnu a jak mě kolegové přijmou. Byla to však jedinečná zkušenost a s představením mám spojených spoustu nezapomenutelných zážitků. Jarka Nohavicu vnímám jako národní poklad. V jeho písních je všechno – poezie, láska, život i smrt. Nohavica dokáže dojmout i pobavit, přinutí člověka k zastavení a zamyšlení.

Je to váš vzor? Chtěla byste se přiblížit jeho talentu ovlivňovat posluchače?

Necítím potřebu se nějakému vzoru podobat. Ostatně Jaromír Nohavica je skladatel a básník, já pouze interpret. Když nad tím tak přemýšlím, asi jsem nikdy žádný vzor neměla. Je ale spousta umělců, jejichž práci obdivuji a nesmírně si jich vážím. Pro mě budou vždy nejlepšími zpěvačkami například Marie Rottrová nebo Věra Špinarová, velký hlas má také Lucie Bílá. V poslední době mě uchvátila Hana Fialová v roli Edith Piaf v představení Národního divadla moravskoslezského Edith a Marlene.

Pomýšlíte na jeviště nějakého většího divadla?

Toužím po tom, abych měla vždy možnost dělat svou práci. Hrát, tančit a zpívat. Nebráním se tomu, jít sbírat zkušenosti i někam jinam. Necítím to však jako nutnost. Těšínské divadlo je moje první angažmá. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že k velkým rolím bych se na velkých scénách nedostala. V Těšíně jsem si zahrála Kněžnu v Lucerně, Shakespearovu Julii, Kateřinu v Bratrech Karamazových, ráda vzpomínám také na Margueritu Gautier v Dámě s kaméliemi (byla to moje první, ryze činoherní „hauptka“), nebo na Denisu de Flavigny v Mamzelle Nitouche. Krásné bylo také období se Zuzankou z Figarovy svatby a fyzicky asi nejnáročnější s Diagnózou. Každá role, kterou nastuduji, mi přináší nové herecké a pěvecké zkušenosti a stává se nedílnou součástí mého života. Oceňuji odvahu šéfa a režisérů, kteří obsazují do velkých rolí nezkušené herce. Na druhou stranu, kde jinde by měl mít herec možnost ty zkušenosti získávat než na jevišti…

Neobjevily se po Thálii nějaké nabídky z větších scén?

Cena Thálie je ohodnocení vaší práce, ale vůbec nic nezaručuje. Bylo by zjednodušující myslet si, že vám takové ocenění uhladí cestičku ke skvělé kariéře. Zatím se žádná významná nabídka z velkého divadla, z televize, filmu nebo rozhlasu neobjevila. Netrápím se tím. Co se týče angažmá, nebráním se změně, jsem však v Těšíně spokojená.

Prý máte blízký vztah k Havířovu?

Havířov, to jsou vzpomínky, rodina, přátelé. Narodila jsem se tu a žiji tady dodnes.Toto město mi nabídlo, krom základního vzdělání, také spoustu mimoškolních aktivit, které jsem jako zvídavé a neposedné dítě hojně využívala. Skoro každé odpoledne jsem trávila v ZUŠce. Pocházím ale z rodiny bez uměleckých kořenů. Moje maminka je kadeřnice, po ní jsem zdědila schopnost vykouzlit na hlavě z vlasů cokoliv. Po tátovi, který je zedníkem, jsem zase manuálně zručná, takže mi nečiní potíž vyměnit žárovku, opravit vodovodní odpad nebo nasadit na kola zimní řetězy. Jako umělec jsem v rodině průkopník. Rodičům jsem vděčná za to, že mě na mé cestě za uměním podporovali. Museli ovšem prokázat neobyčejnou trpělivost a shovívavost.

Chodila jste ráda do kina, do divadla, na koncerty? Co jste jako mladá četla?

Ke čtení jsem jako dítě příliš důvěrný vztah neměla, což mě dodnes velmi mrzí. Snažím se to alespoň trochu dohánět a hlavně k četbě vést své děti. Při každé příležitosti jsem utíkala do divadel – k „Bezručům“, do Národního divadla moravskoslezského. Ráda jsem poslouchala muziku. Vyrostla jsem na písních Vlasty Rédla, Jarka Nohavici, Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Edith Piaf, Barbry Streissandové, ale třeba i Pala Habery nebo Nirvany.

Zpěvu jste se věnovala odmalička?

Na hodiny jsem chodila do ZUŠky, ale nezůstalo jen u zpěvu. Učila jsem se i hrát na klavír. Nejvíc ze všeho mě ale bavil tanec. Chtěla jsem být baletkou, a tak jsem tenhle obor začala studovat na konzervatoři v Hradci Králové. Škola se však zavřela, a já se musela vrátit na základní školu. V 9. třídě jsem se přihlásila k přijímačkám na Janáčkovu konzervatoř, na herecký obor mě ale nepřijali. Zato mi vyšel zpěv. Vzhledem k věku mi bylo jasné, že baletka ze mě už nebude, ale tance jsem se nikdy nevzdala. V muzikálu si své taneční ambice plním alespoň zčásti.

Na Základní umělecké škole Bohuslava Martinů v Havířově učíte dodnes – právě zpěv a tanec. Co vám tato zkušenost přináší?

Když jsem začala učit, byla jsem nucena převést nabyté vědomosti a pěvecké dovednosti do praxe a srozumitelně je dětem vysvětlit. Důsledkem bylo, že jsem se v ovládání techniky stále více zdokonalovala i já. Dalším důležitým mezníkem v mém profesionálním životě bylo zpívání v show-revivalové kapele. Byla to moje první zkušenost s mikrofonem a reprodukovaným zvukem na pódiu. Díky této „škole“ jsem dnes schopna s přehledem fungovat i na jevišti.

Měla jste jako mladá studentka představu o tom, na jakou scénu se dostanete, kde budete hrát a vystupovat?

Nejvyšší muzikálovou metou jsou pro mě dodnes například Hudební divadlo v Karlíně nebo Městské divadlo Brno. Ale upřímně: na škole jsem si absolutně nedokázala představit, že bych měla to štěstí a nějaké angažmá vůbec získala…

Vidíte, a po sedmi letech jste v Národním divadle přebírala Cenu Thálie! A vedle vás seděly na pódiu skvělé kolegyně Martina Šnytová a muzikálová hvězda Monika Absolonová! Vnímala jste je jako soupeřky?

Soupeřky ne… Už samotný fakt, že jsem tam mohla sedět, a navíc vedle nich, pro mě bylo ohromné vítězství. Martinu si vybavuji ještě z konzervatoře, kde studovala zpěv o rok nebo dva níž než já. Už na škole patřila k šikovným, talentovaným zpěvačkám. Byla nepřehlédnutelná. Do užší nominace se dostala díky roli Heleny v Offenbachově Krásné Heleně v Národním divadle moravskoslezském. Moniku znám – jako většina lidí – pouze z televize. Obě dámy jsou velmi milé a sympatické.

Monika Absolonová prý o vás prohlásila, že vypadáte jako Natalia Oreiro. Sledovala jste filmy a seriály, v nichž vaše hvězdná dvojnice hrála?

Byla doba, kdy jsem doslova hltala každý díl seriálu Divoký anděl a přiznám se, že již před těmi více než patnácti lety ve mně mé okolí spatřovalo jakési její rysy. Když to Monika vyslovila, bylo to jako vzpomínka na dětství – úsměvná.

Milan Švihálek, publicista

Foto Martin Straka