Číslo 32 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Lucií Bergerovou.

Pavel Kácha, publicista

Asi nejsem sám, kdo si často uvědomuje, jak je naše současnost čím dál více zahlcována nabídkou. V první řadě jde o nabídku hmotnou. Pokud jste žili a vnímali náš svět před listopadovou sametovou proměnou, víte o čem mluvím. V čase socialistického budování jsme žili v permanentním nedostatku. Nebyl to snad nedostatek absolutní. Tu se nedostávalo jednoho typu zboží, tu se nedostávalo jiného.  Soudruzi tomu obvykle říkali objektivní potíže. Ale v podstatě to byl důsledek subjektivního centrálního plánování. Systém tehdy plánoval celého člověka. S nepochopitelnou umanutostí se příslušní soudruzi snažili exaktně spočítat cokoli, o čem předpokládali, že to člověk v socialistické společnosti potřebuje k ukázněnému žití. A nakonec se stejní soudruzi divili, že takový člověk potřebuje ke spokojenému žití něčeho daleko více a něco nepotřebuje vůbec. Vznikl tak tragikomický stav stálého nedostatku, převisu poptávky a krize nabídky. Máme v paměti kampaňovíté nedostatky zboží, které si dnes nedokážeme vůbec představit – tedy ty nedostatky.
Dnes už je jiná doba. Dnes rozhodně netrpíme převisem poptávky, ale jevem zcela opačným. Značným, někdy až obludným převisem nabídky. Nabídka se odehrává na všech představitelných úrovních. Má podobu plných regálů v obchodech, marketech, supermarketech a hypermarketech. Představuje ji globální lákání internetových obchodníků. Zdá se, že pokud máte dostatečně plnou platební kartu, můžete během několika okamžiků vlastnit cokoli. S dopravou až do domu zcela zdarma. A pokud nemáte prachy, snadno si je půjčíte.
Mnozí si myslí, že dnešní doba nadbytku a dostatku čehokoli je vlastně to pravé, kvůli čemu se v chladných a horkých dnech konce čarovného roku 1989 shromažďovali na náměstích naplněni bojovým nadšením, a vyhráli jsme to. Myslím, že to je docela zásadní omyl. V té době šlo lidem přece o to, aby měli možnost rozhodovat o svých osudech sami a aby měli vnitřní pocit, že tomu tak skutečně je.
Nevím, jaké pocity mají dnes. Já mám docela blbý pocit už jen z prostého sledování televizního programu. Žasnu kolik televizních programů je připraveno zaplnit a přeplnit prostor pro naše pouhé dvě oči a jeden znavený mozek. A co  program, to masivní a neúprosná masáž diváka. Cílem je zase především realizovat nabídku zboží a služeb nejrůznějšího charakteru.
Ne, nebrojím proti podléhání diktátu trhu z pozice nějakého zavilého staromilce. Do obchodních zařízení chodím docela rád. A je mi docela jedno, jestli je to prostý obchůdek, sámoška na rohu, supermarket, hypermarket či nějaký globalmarket. Beru se zadostiučiněním, že tam mají přesně to, co potřebuji, nebo aspoň něco hodně podobného. Vždyť ještě před čtvrtstoletím jsem se bez toho musel obejít. Nebo si to vyrobit či vypěstovat vlastními silami. Trpělivě tak přečkám ubíjejíci TV reklamní bloky, které mi i do docela dobrých filmů vnucují sdělení, že jsou k mání úžasné předměty a prostředky proti vráskám, šedinám, žaludečním potížím a bolestem kloubů. Že někde velice blízko můžeme mlsat nejlahodnější pamlsky, sladkosti a osvěživé nápoje. Že můžeme čelit nedostatkům těla, bolestem hlavy a úniku moči. Že dokážeme téměř všechno. A stačí k tomu docela málo, jen si prostě musíme koupit … něco, cokoli. Je to snadno k mání a je to úžasné.
Neúprosná a ubíjející reklamní nabídka zasahuje stále drzeji i do chvil, kdy se chudák člověk chce věnovat soustředěnému vnímání uměleckého díla. Tím někdy bývá právě i film. Je to krutý zásah do soukromí. Možná namítnete, že na to nemusíme čučet, že je přece dobré si od televize odskočit, protáhnout se a uvařit si kafe. V samotné podstatě je to ale příšerné.
Stýskává se mi po oné části uplynulého a odžitého času, v níž se projevovalo cosi, čemu říkám užitečný nedostatek. Ten nás učil užitečně hospodařit s tím, co jsme měli. A nedusil touhu po tom, čeho se nám nedostávalo. Neužitečný přebytek a převis nabídky (a nejde jen o hmotné statky) dusí aktivitu, představivost, tvořivost a touhu.  A bez touhy se skoro nedá žít.