|
|
 Milan
Kruml, mediální analytik
Co čekat od virtuálního zpravodajství?
Zkuste si to představit. Válečný konflikt kdesi na Blízkém
východě, moderátorka večerního televizního zpravodajství
popisuje nejnovější vývoj a pak vyzve diváky, aby si
nasadili speciální brýle. Následuje rekonstrukce důležité
události, při níž se díky virtuální realitě diváci ocitnou
přímo uprostřed dění. Mají možnost nejen sledovat, co se
stalo, ale všímat si i detailů, podrobností na místě, které
by při běžném zpravodajském šotu nebo i přímém vstupu vůbec
nepostřehli. Rekonstrukce události končí, lidé u obrazovek
snímají brýle a sledují dál, co přinesl uplynulý den.
Připadá vám to jako utopie? Vězte, že není. Způsobem, jak
využít virtuální realitu (VR) pro potřeby televizního
zpravodajství, se už sedm let zabývá bývalá korespondentka
týdeníku Newsweek Nonna de la Pe?a která v současnosti
pracuje pro deník The New York Times. Před dvěma lety
vytvořila první takový virtuální televizní šot. Je založen
na události, k níž došlo při rozdělování jídla chudým
Američanům před budovou First Unitarian Church v Los Angeles.
Ve frontě se zhroutil starší muž, podle všeho omdlel z
nedostatku pořádného jídla. Na místě byla i
novinářka-elévka. Měla s sebou digitální záznamník, který
nechala zapnutý. Byl u toho i fotograf. Tím měla de la Pe?a
nejen příběh pro reportáž, ale i potřebný materiál, díky
němuž se událost dala virtuálně rekonstruovat. Na základě
zvuků a snímků a pozdějšího detailního nasnímání prostředí,
kde se vše odehrálo, vznikl „snímek“ Hlad v Los Angeles, s
nímž před dvěma lety slavila novinářka úspěch na filmovém
festivalu Sundance. Především ale mohla demonstrovat
potenciálním zájemcům – televizím, poskytovatelům vizuálního
obsahu, výrobcům softwaru a dalšího zařízení – možnosti,
které virtuální realita nabízí.
Virtuální realita se už řadu let využívá v nejrůznějších
oblastech od medicíny až po reklamu. Nicméně aby se člověk
stal její součástí, tedy vstoupil přímo do prostředí, které
je takto vytvořeno, to bylo spíše doménou zábavního průmyslu
– především nejrůznějších her. Využít ho v televizi, a ještě
k tomu ve zpravodajství je přece jen něco nového a pro
spoustu novinářů stěží představitelného. Nejde o technologii
– ta se vyvíjí velmi rychle a investují se do ní značné
sumy. Například v březnu letošního roku koupil Facebook za
dvě miliardy dolarů společnost Oculus Rift, výrobce
speciálních brýlí, díky nimž se uživatel dostane do
počítačového světa. Potíž může být v tom, do jaké míry
taková reportáž může být manipulativní a zda vůbec bude
splňovat základní novinářské standardy.
Na jedné straně si můžeme říci, že nebezpečí manipulace
faktů z různých důvodů přináší každý způsob, jakým novináři
zpracovávají informace. Někdy z nepozornosti, jindy z
lenosti, ale občas i úmyslně. V tom se VR od ostatních
mediálních obsahů nijak neliší. Třírozměrná vizualizace
vyžaduje naprostou přesnost – ať už z hlediska zobrazení
místa, kde se událost odehrála, tak i co se týče
protagonistů. Zdánlivě bezvýznamná nepřesnost rekonstrukce
může vést k tomu, že se významně zkreslí role některých
účastníků události. Nevýhodou či rizikem může být i to, že
divák, který prostřednictvím VR vstoupí do rekonstruovaného
děje, ztratí potřebný odstup, zapomene na souvislosti a
okolnosti události, a dá se s ním proto mnohem lépe
manipulovat.
Požadavky na přesnost, pečlivost a podrobné rešerše, spojené
s virtuální realitou, jsou přesně tím, co média v
současnosti pod tlakem požadavků na rychlost a
nekomplikovanost, postrádají. Nicméně je nutno dodat, že
vytvoření takové VR reportáže je velmi drahé. Příklad z
úvodu tedy není utopií, ale ještě dlouhou dobu bude pro
diváky výjimečným, využívaným spíše jsou součást velkých
reportáží než pro potřeby běžných zpravodajských příspěvků.
Nonna de la Pe?a nyní pracuje na dvou projektech: první,
nazvaný Syria, je financován Světovým ekonomickým fórem a má
zachytit každodenní život uprchlíků ze Sýrie, druhý – Use of
Force – je věnovaný migraci a policejnímu násilí na
mexicko-americké hranici. |
