Číslo 37 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Václavem Neužilem.

Alena Wagnerová, spisovatelka

Kdykoliv slyším naše politiky – bez rozdílu stranické příslušnosti – mluvit o jádru jako o čisté energii, říkám si, že asi měli pětku z chemie. Čistá je jaderná energie jistě v tom, že nezvyšuje podíl kysličníku uhličitého v atmosféře. Ale to je také všechno. Naši politikové zřejmě nevědí nic o poločasu rozpadu trvajícím u radioaktivních zplodin atomových elektráren od několika vteřin až po miliony let, přehlédli, jaké problémy a náklady jsou proto spojeny s jejich bezpečným ukládáním, ušly jim zřejmě důsledky Černobylu a Fukušimy pro životy tamních obyvatel i výsledky vědeckých studií, podle nichž v okolí atomových reaktorů stoupá počet onemocnění leukémií u dětí, někde až o třicet procent. O těchto „nečistých“ aspektech atomové energie jsme ovšem od českých politiků neslyšeli ani slovo. Pro správné technokraty jsou lidské tragédie také jen „kolaterálními škodami“.
Jestliže havárie atomové elektrárny v americkém Harrisburgu v roce 1979 znamenala jakési první varování, pak černobylská katastrofa v roce 1986 vedla na evropském západě ke vzniku prvních protiatomových hnutí a k rostoucí skepsi vůči atomové energii. Následky Fukušimy přivedly v roce 2011 k obratu o sto osmdesát stupňů i dosavadní železnou zastánkyni jádra, německou kancléřku a povoláním fyzičku Angelu Merkelovou. Klima se zkrátka změnilo. Čeští poslanci, kteří v čele s Evženem Tošenovským chtějí v evropském parlamentu prosadit, aby mezi čisté zdroje energie, jako jsou větrné elektrárny, fotovoltaika nebo biomasa, bylo zařazeno i jádro, si zde mohou vysloužit nanejvýš posměch.
Je jistě chvályhodné, že se česká politika snaží zabezpečit energetickou stabilitu státu na dalších dvacet let. Jestliže ji ale chce postavit na jádru, pak střelila kozla a vsadila na energii, která už překročila svůj zenit. Favoritem jako zdroj energie budoucnosti je dnes nesporně vodík, plyn všudypřítomný v řadě sloučenin a zdroj energie, kterou ovšem nelze jen tak beze všeho získat a „skladovat“.
Že vodík lze získat elektrolýzou vody je všeobecně známé, méně se ví, že jej produkují také řasy a sinice produkují v procesu biofytolýzy stejně jako bakterie při rozkládání organických materiálů, ovšem příliš pomalu. V řadě měst už dnes také jezdí autobusy poháněné proudem produkovaným elektrochemickou cestou v palivových článcích, v nichž vodík slouží jako palivo. Za velmi nadějnou se pokládá spojení elektrolýzy a solární buňky v jednom, což by znamenalo možnost vyrábět si proud na střeše vlastního domu. O tom, jak usilovně se dnes na technologii využití vodíku jako zdroje energie ve světě pracuje, se lze přesvědčit i na internetových stránkách. Všechny tyto technologie jsou ovšem dosud nanejvýš v poloprovozním stadiu. Vědci ale předpokládají, že pro všeobecné použití dozrají nejpozději do roku 2030. Podle plánu v roce 2019 v Česku postavené jaderné reaktory budou v té době s největší pravděpodobností už industriálními ruinami, které zbourat a odstranit bude stát miliony.