|
|
 František a jeho ženy
Jan Prušinovský se zařadil mezi osvědčené tvůrce komedií (je
podepsán pod Okresním přeborem – jak televizním, tak
filmovým) a jeho nasměrování prozrazuje již debut s nadějným
názvem František je děvkař (pondělí 20. října, 15.40, Nova
Cinema). Hned úvodní kavárenská mozaika nám hlavního hrdinu
představuje jako věčně zaneprázdněného svůdníka, jenž se
svých milenek zbavuje trudnomyslným vymýšlením nejrůznějších
důvodů, proč se už s nimi nemůže scházet.
Obsazení Josefa Poláška do titulní role je sporné, protože
svého Františka buduje spíše jako ňoumovitého smolaře, na
něhož se hrne jedna pohroma za druhou a jehož si sotva
představíme jako neodolatelného sukničkáře. I kdybychom
přijali za bernou minci, že by něžné pohlaví vůbec nemusel
dobývat, neboť by se na něho samo lepilo, přece jen postrádá
přiměřené charisma (stačí připomenout jiné proutníkovské
historie, třeba pětačtyřicet let mladou veselohru Já
truchlivý bůh s tragikomicky úchvatným Milošem Kopeckým,
abychom pochopili důležitost vhodného obsazení).
Prušinovský, jenž si napsal i scénář, nezastírá úmysl
vytvořit oddechovou komedii. Dominují tu inscenačně
zveličené výjevy, třeba když František, původní profesí
psychiatr, marně shání nějakou práci (po milostném maléru s
jednou z pacientek byl soudně zbaven možnosti dál své
povolání vykonávat), než se – a to ještě bratrovou zásluhou
– uplatní jako učitel jízd v autoškole.
Největší zátěž přirozeně doléhá na herce. A snadno zjistíme,
že po této stránce se film noří do estrádního televizního
humoru. Jedinou výjimkou je suverénní Zdena Hadrbolcová, jež
svou obětavou Františkovu maminku, vytrvale a nehledě na
jejich přání opečovávající své dávno již dospělé děti,
sehrála s obdivuhodnou graciézností, aniž by sklouzla ke
karikatuře. Hadrbolcová se obešla bez sebemenšího mimického
pitvoření, velice střídmě postihla i okamžiky zklamání, když
si připadá, že děti její péči dostatečně neoceňují. Hýří
početnými odstíny v hlasovém nasazení, s mluvou se dokáže
vysloveně mazlit, když jednou vemlouvavě, podruhé dotčeně
přesvědčuje o správnosti svých stanovisek. Do nejmenších
podrobností vykresluje stárnoucí rozvedenou ženu, která si
ani na okamžik nepřipustí, že by svými nátlakovými řečmi
mohla syny nějak omezovat. Zpola směšně, zpola mrazivě vyzní
zjištění, že jim dokonce po celá desetiletí zapírala otce:
vždyť kdyby se s nimi stýkal, jistě by zvlčily. Tak se
nikoli Polášek, nýbrž Hadrbolcová stává zářivou hvězdou
tohoto příběhu…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
