Číslo 43 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operním pěvcem.
Štefanem Kocánem.

Štefan Kocán, operní pěvec

Může to znít divně, ale s trochou nadsázky – sám nevím. Víte, nikdy jsem se za ničím nehnal. V cizině jsem se musel probíjet sám, bez jakékoli podpory, jako příslušník národa, který v podstatě nemá žádnou operní tradici, jež by stála za řeč. A hlavně jako zpěvák, který se mnohde, především v německy mluvících zemích Evropy, jež zažily mé počátky, vymykal všeobecnému tamějšímu vkusu.

Vezměte to, prosím, popořádku...

Tak dobrá. O hudbu jsem se, ani nevím proč, začal zajímat už v raném dětství. Postupně a neplánovaně. Rodiče ji nepěstovali, ale občas o ní mluvili a já to vnímal. Pak jsem zaslechl, nejspíš v rádiu, Prodanou nevěstu a Rusalku. V sedmi letech jsem začal chodit na klavír, od deseti jsem zpíval a hrál na varhany v místním kostele. To všechno budovalo mé, abych tak řekl, hudební základy. Poté jsem si dodal odvahy a zkusil absolvovat přijímací zkoušky na konzervatoř. A ono to vyšlo! Dokonce jsem pak vystudoval i Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Ale naštěstí jsem se následně dostal na další studia ve Vídni...

Naštěstí? O co šlo?

O něco docela zásadního. Věřte nebo ne, ale v Bratislavě mě na Vysoké škole múzických umění mylně zaškatulkovali jako barytonistu! Nastěstí jsem se tedy pak dostal do Vídně, kde jsem prožil jakési „basové prozření“. Dostal jsem se tam do péče věhlasného profesora Jevgenije Nestěrenka. Sám býval slavným pěvcem nejen doma v moskevské Velké opeře, ale shodou náhod i v newyorské Metropolitce, kam jsem se později probojoval také. Kromě zpěvu dbal rovněž na herecký projev na scéně. Když ukončil kariéru, stal se vyhledávaným pedagogem. A velice mi pomohl najít sám sebe. Ale výhodný byl můj vídeňský pobyt i z jiného důvodu. Pobývat nějaký čas v takové kulturní Mekce, jakou Vídeň bezesporu je, považuji dodnes za velmi inspirativní.

Vyhledáváte doposud péči pedagoga?

Nikoli. Dnes už hlasového mentora nemám, přestože se mohu na Mistra Nestěrenka kdykoli obrátit – a občas toho využívám. Pochopil jsem však, a snad to nevyzní pyšně, že svému hlasu po letech rozumím už asi nejlíp já sám. Jinou věcí je, že člověk musí na sobě neustále pracovat. Vzdělávat se. To přirozeně nezanedbávám.

Uspěl jste na mnoha významných pěveckých soutěžích. Kterého z vavřínů si ceníte nejvíc?

Těžko říct. Možná svého výkonu na soutěži P. I. Čajkovského roku 2002 v Moskvě. Tam jsem sice získal jen nemilované čtvrté místo, které se ovšem na této soutěži rovněž oceňuje a honoruje. Jenže jsem to dokázal za příšerných podmínek. Během prvního kola jsem kvůli špatné hygieně v hotelu onemocněl salmonelou. A tak jsem druhé kolo i finále odzpíval naprosto vysílený, oslabený nezbytným čtyřdenním půstem. Jak jsem se cítil, to vám snad ani nemusím popisovat.

Je účast v soutěžích opravdu tak zásadní, jak se traduje?

Jak pro koho. Obecně platí, že se stává důležitým odrazovým můstkem pro další pěvcovu kariéru. Nemusí se namáhavě, krok za krokem a den za dnem, probíjet dál. Pokud v soutěži uspěje, povšimnou si ho totiž zástupci operních divadel i umělecké agentury, což mu velice pomůže. Jenomže v mém případě to tak nebylo.

Proč?

Jak už jsem naznačil, údajným problémem bylo to, že můj hlas byl značně osobitý, vymykal se dobovému vnímání toho, jak „má bas znít“. Mnohokrát mi bylo na soutěžích řečeno: „Je to dobré, zajímavé, ale mělo by to znít jinak, třeba jako ten či onen...“ Trvalo proto nějaký čas, než jsem prorazil. Začalo se mi postupně dařit vlastně až po třicítce.

Měl jste a máte pěvecké vzory?

Tím byl a je každý, od koho se mám co přiučit. Zpívání je vlastně neustálým poznáváním vlastního hudebního nástroje, kterým není jen hlas, ale celé tělo. To se navíc během života vyvíjí, mění, takže je na to nutno citlivě reagovat. Proto si vážím velkých jmen, která to dokázala. Cesare Siepi, Tancredi Pasero, Giulio Neri, Giorgio Tozzi, Ezio Pinza. Ale taky Nikolaj Gjaurov, Boris Christoff. Nebo Piero Cappulccilli, Giuseppe Giacomini... Samozřejmě velikáni jako Enrico Caruso či Giuseppe di Stefano. Obdivuju ale i pěvkyně. Mirellu Freni, Fiorenzu Cossotto a další.

Jak byste popsal dnešní svět opery?

Jako vše kolem nás je velmi globalizovaný. Specifika jednotlivých operních domů se vytrácejí, dbá se na „všeobecný vkus“, takže najdete v této branži plno klonů. Pěveckých, hudebních, režisérských. Kdekdo rád poučuje, jaká má inscenace být, ale má na mysli jen aktuálně populární trend, nic víc.

Čím to je?

Má na to vliv doba, v níž žijeme. Kdysi lidé chodili na operu za vzrušením, dnes převážně za odpočinkem, oddychem od vystresovaného života. Za společenským „vyžitím se“. Publikum přestává mít vlastní názor, řídí se propagací, reklamou, PR. Tím, co je často balamutí. Jak trefně říká americká mezzosopranistka Dolora Zajick, které si velmi vážím, diváci se stávají „cvičenými lachtany“. Na objektivní, fundovanou, profesiální kritiku narazíte jen málokdy. V médiích působí pouze hrstka lidí, kteří vědí, o čem píší. Ti jsou pro nás, výkonné umělce, pravým požehnáním. Zbytek jen ohlupuje svými výsostně subjektivními názory, a přitom si troufá vynášet soudy nad něčím, čemu vůbec nerozumějí.

To nezní příliš povzbudivě...

Rozhodně nechci zevšeobecňovat. Jen varuji. Jsou ale operní domy, které se snaží svou jedinečnost zachovat. A před těmi se skláním.

Kde zpíváte nejradši?

Nechci upřednostňovat, ale kdybych už musel volit, pak zmíním Metropolitní operu v New Yorku. Všechno tam funguje jako hodinky, na vysoké úrovni, zcela profesionálně. Každý zúčastněný, od dirigenta po techniky, musí podávat maximum, prvotřídně pracovat. Výmluvy na slabý den či chyby jiných jsou projevem slabosti a nepatří tam. Může to znít tvrdě, ale přináší to ovoce.

Co vás v nové sezoně čeká a jak se udržujete v kondici?

Mám před sebou čtyři zcela odlišné debuty. Mefistoteles ze stejnojmenné opery Arriga Boita v pražské Státní opeře a Leporello jak v antverpské, tak bratislavské inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. Dále v Římě basový part ve Stravinského Svatbě a v Praze světova premiéra opery jednoho českého autora. Do newyorské MET se pak vrátím jako Ramfis ve Verdiho Aidě a v Česku a na Slovensku budu mít několik zajímavých koncertů různého typu. Měl jsem ještě zpívat anglicky Kecala v MET, ale z finančních důvodů byla tato produkce bohužel zrušena. A co dělám pro to, abych byl fit? Správně se stravuji. Hodně spím. Relaxuji v přírodě, lehce plavu, běhám, cvičím. Poslouchám hudbu různých žánrů. A snažím se stýkat s přáteli, které však kvůli svému neustálému cestování bohužel často nevídám.

Jiří Vejvoda, publicista

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 13. 10.