|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo
Vrak jako součást bitvy o Arktidu
Na tu záhadu musel narazit každý, kdo se zabýval slavnými
objevitelskými cestami. Koncem čtyřicátých let devatenáctého
století zmizely britské lodi Terror a Erebus. Jejich posádky
měly severně od Kanady zjistit, zda z Atlantiku do Pacifiku
nevede rychlejší cesta než ta kolem jižního cípu amerického
kontinentu. Co všechno se neudělalo pro úspěch expedice!
Trupy lodí zesílilo kovové plátování, které mělo zaručit, že
plavidla obstojí i v sevření ledu. K jeho proražení měly
posloužit zbrusu nové parní stroje. Lodě vezly konzervy, v
nichž byl dostatek potravy pro veškeré mužstvo na tři roky.
V čele expedice stál John Franklin, veterán od Trafalgaru,
schopný organizátor a zdatný námořník, považovaný za
nejzkušenějšího průzkumníka své doby. Výprava přesto
ztroskotala a lodi i muži, kteří se na nich plavili,
zmizeli.
Pátralo po nich na čtyřicet expedic. Výsledky byly hubené,
ale aspoň se podařilo osvětlit osud Franklinových mužů.
Vděčíme za to kupě indicií, která se průběžně vršila a která
zahrnovala třeba svědectví Eskymáků, písemnosti, ostatky
některých členů posádek či zbytky lodí výbavy. Víme, že poté
co Franklinovy lodi uvízly v ledovém poli, z něhož se
nedokázaly vyprostit, pokusily se osádky zachránit pochodem
k jihu. Do bezpečí nedošel nikdo. Muži oslabení kurdějemi a
otravou postupně umírali hladem, mrazem a vysílením.
Většinou se soudí, že za otravu mohlo to, co mělo posádky
spasit, totiž konzervy. Ty se před vyplutím narychlo a
nedbale zaletovávaly olovem a to přicházelo do přímého styku
s potravinami. Jiná, novější teorie říká, že vina za otravu
padá spíš na jinou vymoženost Franklinovy výpravy –
unikátní, ale jak pozdější zkušenosti ukázaly, zdravotně
závadný systém na destilaci vody. I v něm bylo olovo.
Mimochodem: prozkoumání ostatků některých členů expedice
potvrdilo pravdivost eskymáckých tvrzení, že někteří
Franklinovi muži se v zoufalém boji o přežití uchýlili i ke
kanibalismu.
Ale co Terror a Erebus? O těch se více než půl druhého
století nevědělo vůbec nic. Jedno z těch plavidel se díky
obnovenému úsilí a moderním technologiím podařilo najít až
teď, v září. Sedí na dně ledového moře u kanadského Ostrova
krále Viléma. Už víme, že je to Erebus. A naděje, že se v
dohledné době podaří nalézt také druhou loď, výrazně
vzrostla.
Lidem k archeologickým objevům často dopomůže náhoda. Jistý
nudící se mladý hoch házel kdysi do skalní průrvy u Mrtvého
moře kamínky a zaujal ho nezvyklý zvuk po dopadu. Tak byly
objeveny proslulé kumránské svitky. Letos si chtěl jiný hoch
jen tak umýt ruce v řece – a našel vzácný čínský meč starý
tři tisíce let. V jeruzalémském Hospicu svatého Ludvíka
praskla letos vodovodní trubka, unikající voda smyla vrchní
omítku a odhalila fresky, které tu vytvořil potomek jednoho
z křižáckých bojovníků hrabě Marie Paul Amédée de Piellat.
Fresky byly považovány za ztracené, protože je Turci
začernili. A poslední případ z mnoha: u posázavského hradu
Zlenice vyvrátila bouřka strom i s kořeny a ve vzniklé jámě
se objevila zeď, jejíž existenci nikdo nepředpokládal, ani
ti největší znalci objektu. „Strom – archeolog,“ komentoval
událost lakonicky můj známý, archeolog a kunsthistorik.
Nejnovější pátrání po Terroru a Erebu na štěstí a náhodu
nespoléhalo. Odbývalo se pod patronací kanadské vlády, vyšlo
na miliony dolarů, trvalo šest let a bylo velmi metodické. A
zdaleka při něm nešlo jen o vědecké objevy či o pouhé
vyřešení jedné staré záhady. Byla to také vysoce prestižní
akce s výrazným politickým a ekonomickým podtextem. O nálezu
jedné z Franklinových lodí informoval osobně premiér Stephen
Harper. Řekl přitom, že Franklinova expedice položila už
bezmála před dvěma sty lety základy kanadské svrchovanosti
nad Arktidou. Inu, v bitvě o Arktidu a její nerostné
bohatství je každý argument dobrý. Což ovšem zdaleka neplatí
jen pro Kanadu. |
