|
|
 Neuvěřitelná
drzost
„Mrzí mě to, nezvládl jsem to, stydím se za to, udělal jsem
chybu...“ Takovéhle věty se u nás nenosí. Navštívil mě
kamarád písničkář a vyprávěl, jak seděl kdesi na festivalu v
restauraci a vedle něj duo nedávno složené z proslulé
undergroundové zpěvačky a známého herce. Kamarád se nějak
vnitřně nemohl srovnat s tím, že blízká přítelkyně Magora
Jirouse se dneska přátelí s člověkem, který kdysi v seriálu
o majoru Zemanovi hrál v obludném dílu o undergroundu, a tak
se na to herce nakonec zeptal. „To je neuvěřitelná drzost!“
uslyšel místo odpovědi... V rozhlasovém nočním rozhovoru se
zase jeden posluchač osmělil a zeptal se jiného zpěváka,
proč složil a zpíval normalizační píseň o hrdinném kapitánu
Minaříkovi, jenž „hrábl do hadího pupku“ Svobodné Evropy.
„Co si to dovolujete!“ zahřměl zpěvák do éteru, místo aby
odpověděl; redaktorovi se do doplňujících otázek na to téma
také nechtělo, a tak příjemné posezení s celebritou
pokračovalo bez dalšího vyrušování.
Proč vlastně tak málo lidí umí přiznat chybu? Ani po mnoha
letech, kdy už bychom určitě všichni – já, můj kolega
písničkář a nejspíš i ten noční posluchač rozhlasu – rádi
pustili podobné zážitky z hlavy, to nejde. Nezaznělo totiž
ani slovo lítosti, žádný projev studu. Naopak my si prý
dovolujeme, my jsme drzí, navíc přece máme každý nějakého
toho kostlivce ve skříni! Marně se hájíme tím, že šatníky
některých lidí doopravdy žádné skelety neobsahují, zatímco
kostlivci jiných dosahují rozměrů velryby v Národním muzeu a
do žádné skříně by je ani nacpat nešlo. Co s tím?
Nedávno se pár lidí pokusilo navrhnout, aby se lékař,
poúnorový komunistický politik a poté chartista František
Kriegel stal čestným občanem jedné pražské městské části.
Úplně jasný názor jsem na to neměl, přesto mě zarazilo, čím
argumentovali někteří urputní odpůrci toho záměru.
Vypočítávali všechna Krieglova provinění: že se (jako lékař)
zúčastnil španělské občanské války, že se v únoru 1948
podílel jako politruk Lidových milicí na převratu, pak se
sice jako Žid a interbrigadista octl v nemilosti, ale v
šedesátých letech už byl znovu významným představitelem
komunistické elity, a tak dále. Tím pro ně celá věc zhasla.
Že jako jediný z politiků unesených do Moskvy v srpnu 1968
navzdory neskrývaným pohrůžkám odmítl podepsat moskevský
protokol, tedy legalizovat okupaci, že byl poté jedním z
prvních vyloučených ze strany a zbytek života strávil v
opozici, jim nestačilo. Co už by býval musel vykonat, říkal
jsem si, aby se před námi, kteří bychom nejspíš ničeho
podobného nebyli schopni, očistil? Neznamenalo dostatečné
pokání všechno to, co dělal od chvíle, kdy jako jediný z
šestadvaceti Čechů a Slováků odmítl souhlasit s kapitulací?
Vysloužil si za to permanentní dohled StB, která dokonce
hlídala nemocniční pokoj, ve kterém o pár let později
umíral, a postarala se také o to, aby ani pohřeb neproběhl
bez komplikací.
Nejsme zřejmě takoví „křesťané“, jak si o sobě někdy
myslíme. My jsme se ani v takovýchto případech nenaučili
odpouštět. Asi jsme to zdědili z minulého režimu, neboť
komunista to byl, kdo nikdy žádné hříchy neprominul... Jenže
když neumíme odpouštět, nemůžeme čekat, že ten, kdo by se
měl omluvit, projeví lítost. Žije celkem logicky v
přesvědčení, že by mu to stejně nepomohlo. Navleče to tak,
že nakonec z toho jako nejdrzejší vyjdou ti, kteří se ptají;
on to pak s tím svým kostlivcem už nějak doklepe. A
křesťanské duše jen zírají.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
