|
|
 Milan
Slezák,
komentátor ČRo
Kdy je můstek darem z nebes
Byl to spíš můstek nežli most a klenul se přes nepříliš
vodnatý potok. Na první pohled nic působivého. Ale zdání
klamalo. Ve skutečnosti jste zírali na cosi, co se blížilo
daru z nebes. A na té úžasné pomoci zapadlému koutku
Nikaraguy se podíleli také Češi. Potůček, který protékal
okrajem malé vesničky, museli lidé ze vzdálenějších chatrčí
překonávat pokaždé, když šli na trh. V období sucha mohli
tok snadno přebrodit. Jenže na začátku období dešťů se
potůček měnívá v dravou bystřinu. Ve vesnici ji nebylo možné
zdolat, bylo zapotřebí několikakilometrové zacházky. A
vidíte, stačil jeden mostek, fádní stavební dílo, jaké v
Česku míjíme bez povšimnutí, a život vesničanů se pronikavě
zlepšil.
V té době, na konci devadesátých let, byla Nikaragua
strašidelně chudá (a taková je i dnes, a to se u vlády
prostřídala pravice i levice). Část hlavního města Managuy,
kterou dlouho předtím poničilo zemětřesení, zůstávala ležet
ladem; týkalo se to hlavně místa, kde sídlívaly centrální
úřady. Po ulicích Managuy se potloukali exhrdinové občanské
války, kteří si s nožem v ruce dokázali o vaše peníze říci
tak srozumitelně, že jste se obešli bez znalosti
španělštiny. Silnice byly místy rozbité natolik, že jste
museli jezdit dvacítkou, i když jste řídili terénní vůz.
Nezdolávali jste totiž pouhé díry či výmoly, ale skutečné
krátery – místa, kam za války dopadaly letecké pumy. Jinde
vás zase zpomalili vesničané. Měli zvláštní, leč
pochopitelný zvyk. Vybírali od motoristů jakési mýto. Jistě
si přilepšovali jen do vlastní kapsy, silnice totiž rozhodně
nikdo neopravoval, nicméně nikaragujská vláda, vědoma si
velké chudoby venkovanů, tohle vydírání tolerovala. Jak se
to odbývalo? Rodina se shromáždila na obou krajích silnice u
konců silného provazu. Jakmile se lano ocitlo mezi předními
a zadními koly šourajícího se automobilu, sehraná rodina
provaz simultánně zvedla a otec nastavil dlaň.
Dá se předpokládat, že v zemi takto chudé bude obtížné najít
někoho, kdo zaplatí a zorganizuje výstavbu i tak
jednoduchého objektu, jakým je můstek přes potůček. Naštěstí
se podařilo spojit síly v trojstranné spolupráci, v níž se
potkaly nizozemské, české a nikaragujské obce. Nizozemci to
zaplatili, Češi dodali projekty a zajistili stavební dozor –
a nikaragujští dělníci si vydělali. Nejen na stavbě můstku,
vzniklo toho mnohem více. Nicméně právě tahle stavba,
prostá, levná, ale tak potřebná je pro mne vzorem toho, jak
by měla vypadat funkční rozvojová pomoc. Pardon, rozvojová
spolupráce – nebo, chcete-li, rozvojová politika, jak se
nyní často říká. Nezavrhujme ten terminologický posun. V
bonmotu, že je lépe naučit člověka chytat ryby než mu jednu
rybu věnovat, se skrývá hluboká pravda.
Vyspělé státy se kdysi zavázaly dávat na rozvojovou
spolupráci přesně vymezenou částku. Což se neděje. Zdánlivě
levné půjčky a státní rozvojová pomoc mnohdy představují
malou domů – protože vyčleněné peníze často končí u firem z
dárcovské země. A co mezinárodní konference, které se
scházejí kvůli sehnání prostředků pro určitou zemi či region
– Libanon, Afghánistán, Sahel! Účastníci jednání cítí, že
toho musí hodně naslibovat, a činí se. Je pak užitečné, ale
zároveň vysoce zarmucující zjistit si – po nějakém čase, za
rok za dva –, kolik slíbených peněz se na příslušném kontu
skutečně objevilo. Nemluvě o jisté formě pomoci, která tolik
připomíná otrávené jablko. Do afrických zemí v poslední době
nejvíce investovala Čína. Těm pořídila silnice, oněm zase
fotbalový stadion. Jenže – on už málokdo věří, že čínská
pomoc Africe je naprosto nezištná. Ozývají se naopak hlasy,
a to i ze samotného černého kontinentu, že zdejší čínská
politika je ve své podstatě neokolonialistická.
Pomoc na nižší než na té státní úrovni je prostě lepší. Její
výsledky nemusejí být okázalé, mohou však být stejně
potřebné a důležité jako ten zmíněný můstek. |
