|
|
 Je
to jen na nás
V dětství jsem býval na Mikuláše pravidelně nemocný. Skoro
pokaždé jsem si alespoň pár dnů poležel v posteli s
horečkou, acylpyrinem a horkým čajem. Byla padesátá léta a
rodiče, přesvědčení ateisté, byli v tomto případě přemoženi
tradicí, takže k nám sice nechodil svatý Mikuláš, ale
nesnažili se mě přesvědčit, že punčochu za oknem plní
Vladimír Iljič Lenin. Pravda, jednou jsem k Mikuláši dostal
maketu družice Sputnik se zabudovaným hracím strojkem
dovezenou přímo ze Sovětského svazu, ale punčochu za oknem
měl na starost náš rodinný čert s pohádkovým jménem
Fidlátko.
S matkou jsme tuhle hru hráli až do mé puberty, přestože
jsem mezitím i já spatřil na vlastní oči v méně ateistické
rodině mého spolužáka celé to prapodivné společenství –
opravdického Mikuláše, anděla a čerta, a zakusil tak tu
příchuť tajuplného dětského děsu. Náš domácí Fidlátko sice
také občas mezi dobroty přimíchal syrovou bramboru nebo kus
uhlí, ale bylo to v podstatě neagresivní dobračisko a kromě
matky a mě ho navíc nikdo nikdy nespatřil.
Když jsem dospěl, vyrobil jsem si mikulášský kostým. V
papírnictví tehdy prodávali děsivé mikulášské masky, které
člověku zakryly celý obličej, a já pak jako Mikuláš s
nehybnou mrtvolnou tváří vyděsil k smrti malou neteř. Až po
tomto zážitku se ke mně donesla historka o tatínkovi, který
s toutéž maskou předstoupil před své milované dítě, a když
začalo vřískat hrůzou, způsobil mu následný šok tím, že
místo aby odešel, serval si masku z obličeje a vykřikl:
„Neboj se, to není Mikuláš, to je tvůj tatínek!“
Rozhodl jsem se stát co nejlaskavějším Mikulášem a pár let
jsem se snažil odhánět čerty a konejšit vylekané ratolesti.
I s touhle podivnou rolí jsem nakonec definitivně skoncoval,
pozvali mě totiž jacísi známí mých známých a ten cizí
tatínek mi ještě před vstupem do dveří vrazil do dlaně
stovku a řekl: „Pořádně toho našeho darebáka
vosolte!“
Stal jsem se pozorovatelem. Ještě před několika lety jsme se
s nejmladší dcerou vydávali po setmění do ulic autem, aby
mohla z bezpečného úkrytu za sklem nadšeně pokukovat po
břevnovských Mikuláších. Pak dcera postoupila na druhý
stupeň základní školy, obstarala si mikulášskou masku a dvě
kamarádky – čerta a anděla. Kromě řidiče jsem se stal i
manažerem a vozil tu povedenou trojici po domácnostech
kamarádů a známých. No a loni už jsme byli poprvé na
Mikuláše sami. Došlo ještě i na punčochy, sladkosti a
nějakou tu bramboru, ale žádného kostýmovaného svatého jsme
u nás na okraji města nezahlédli.
Letos jsem se dokonce tak trochu vrátil do dětství a trávil
Mikuláše v nemocnici. Bez horečky a acylpyrinu, v pohodlí
rehabilitačního oddělení, sám. To, že je pátého prosince, mi
došlo, až když večer přišla paní primářka a vyprávěla, že
Mikuláš, anděl i dva čerti byli spatřeni na dětském pár
pater pod námi. Že k nám nedorazili, nevadí, aspoň si můžeme
být jisti, že tu nikdo nepotřeboval pořádně vosolit.
V noci na mě přes okno houkla umouněná tvář mého osobního
čerta Fidlátka: „Nemáš si nač stěžovat, hochu, je to jen na
tobě. Jestli chceš, příští rok to spolu pořádně rozjedem!“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
