Číslo 52-1 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s muzikantem.
Jiřím Pavlicou.

Jiří Pavlica, muzikant
a primáš Hradišťanu

Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v harmonické rodině. Byli jsme čtyři sourozenci, všichni hudebně nadaní. Rod z maminčiny strany, to byli samí muzikanti. Strýček hrál dokonce u R. A. Dvorského, a to už bylo něco, když se za první republiky chlapec z vesnice Břestek pod Buchlovem dostal až do Prahy! Asi z této větve pocházejí mé hudební geny.

Hodně se u vás hrálo a zpívalo?

Ano. Naše rodina žila harmonicky a muzika to jenom umocňovala. Všichni jsme hráli na nějaký nástroj, sestry na klavír, já s bratrem na housle. Čím je člověk starší a snad i moudřejší, tím víc si uvědomuje, že z kořenů dětství čerpá celý život. Proto si myslím, že správné nasměrování dětí je základ. Jinak společnost zlotří a vymkne se z kloubů.

Jak se pak odvíjel váš život? Projevil se vliv rodiny i na vašich dalších volbách?

Odvíjel se normálně. V dětství liduška, v patnácti, kdy málokdo z nás ví, co by měl přesně dělat, jsem sice pošilhával po muzice, ale rodinná rada se usnesla, že muzika není jisté povolání, a tak jsem si ze dvou škol, které jsem měl na výběr, zvolil střední ekonomickou.

Proč vás tak hudebně založená rodina nepodpořila v tom, abyste šel hned v patnácti na konzervatoř?

To byla souhra okolností. Můj bratr právě absolvoval Janáčkovu akademii v Brně, měl úraz na levé ruce, a jako houslista byl na dva roky vyřazený z provozu. Rodina tehdy prohlásila: Muzika je povolání nejisté, co svět světem bude, uživíš se stavitelstvím nebo obchodem. A tak jsem strávil čtyři roky na ekonomce v Hradišti. Muzice jsem se však i v té době věnoval a po maturitě jsem šel studovat muzikologii a současně s tím housle na konzervatoř. Poté jsem ještě vystudoval skladbu na JAMU.

Kdy jste vlastně poprvé vzal do ruky housle?

V první třídě. Zdědil jsem je po bratrovi, který v té době začal studovat konzervatoř. Bylo to zákonité. Naše rodina si nemohla sociálně příliš vyskakovat – i proto, že názorově jsme byli na druhém břehu než většina společnosti –, a když byly doma housle, nač vymýšlet něco jiného? Děvčata hrála na klavír, my chlapci zase na housle. A tak jsem k tomuto nástroji přišel a už mi zůstal.

Mluvil jste o své rodině, z níž jste vzešel. Ovšem nesmírný zdroj jistoty je rodina, ve které žijeme...

Souhlasím s vámi. Rodinu si velice chráním, protože vím, že v dnešní době není nic těžkého, aby se rozpadla. Stává se to dnes a denně, příležitostí začínat nové životy – zejména ve světě kumštýřů – je bezpočet, a o to víc si svou rodinu chráním, snažím se všechno skloubit tak, aby dobře fungovala. Nejde vždycky jen vyhlašovat „já, já“, první je zodpovědnost za děti, za patnáctiletou Aničku a jedenáctiletého Marka.

Pátráme-li po vašich jistotách a kotvách, nemůžeme pominout ani princip společenství...

V mém životě hraje společenství podstatnou roli. Individualismus nás zavádí do slepých uliček. Vůbec si neumím představit, že by se toto hledisko obrácení se jen k sobě samému a ke svým potřebám vyčerpalo a opět nastala doba kolektivismu. To si netroufám ani vyslovit. Jen doufám, že člověk je od přírody stavěný tak, že potřebuje být s někým, že se potřebuje sdružovat. Pro mě má společenství tři kritéria: je to něco, co je potřebné, co je prospěšné a je svobodné. Jsem šťastný, že svobodu, tak jak ji vnímám já, si můžu užívat.

A jak vnímáte svobodu?

Není to něco bezbřehého, ale z mého osobního hlediska je to výrazný počet omezení, která si sám sobě svobodně dávám. Řeknu-li si, že nebudu brát drogy a nepodlehnu tisíci dalším lákadlům včetně žen, pak jsem svobodný a nemusím nic řešit.

Mluvíme-li o společenství, dotýkáme se tím zároveň i víry. Vždyť společenství kolem kostela, ve farnosti, to je také životní kotva...

I toto společenství vzniká svobodně, protože ti lidé se chtějí takto scházet. A něco jim to do života dává, jinak by se takto nescházeli. Bez tohoto zakotvení – protipólu dnešního vykořenění, což považuji za velké neštěstí – si velmi špatně mohu uvědomit své místo tady. A to jak na vertikále historického povědomí: nejsem středobodem vesmíru, ale kdosi byl před námi a kdosi přijde po nás, tak v horizontálním pohledu: jsem příslušníkem nějakého národa, žiju ve své vlasti, jsem nositelem evropské kultury, která má své kořeny v křesťansko-humanistických hodnotách. K tomu se přidává i zakotvení duchovní, které to celé spojuje. A tyto tři body – vertikála, horizontála a svět duchovních hodnot – vytvářejí trojnožku, na které stojí život.

Pro vás je historie důležitá, obracíte se k ní i v tvorbě...

Začalo to kdysi deskou Byla vojna u Slavkova, ale na cestě do historie jsem zašel až k těm nejstarším – cyrilometodějským kořenům – a pominout nemůžeme ani oratorium k poctě svatého Vojtěcha Brána poutníků. Když se pokusíme na ta díla navázat ony tři principy, o kterých jsem hovořil, tedy nevykořenit se a být zakotven duchovně, místně a v historii, pak jsou všechna krásně provázaná. O duchovním principu mluvit nemusíme, ale představte si, že na základy Svatoplukova paláce na Veligradu, objevené před pár lety, se dívám z okna své pracovny. V barokním kostele, který stojí na základech velkomoravské rotundy, kde bezpočtukrát hledali hrob sv. Metoděje, jsem jako děcko prožíval první půlnoční vánoční mše, a později svými houslemi vyprovázel nejednoho nebožtíka nebo naopak svatebčany.

Jak vzniklo oratorium k poctě svatého Vojtěcha?

Jednou se mi ozval pan dirigent Miloš Krejčí, který mě požádal, zda bych pro Europeru, německo-polsko-český orchestr a sbor mladých lidí, nevytvořil nějaké dílo. A tak jsem hledal námět, který by oslovil všechny ty mladé lidí tří národností a zároveň to v jistém smyslu bylo poučné a výchovné. Chtěl jsem, aby skladba naplnila mé tři zásady tvorby: přinášet pohlazení, poznání a poselství. Optimální osobností se stal svatý Vojtěch, rodem Čech, Slavníkovec, který s Přemyslovci zakládal Břevnovský klášter, vystudoval v Německu, kde přijal jméno Adalbert, a byť „zavražděn byl pohanskými Prusy“, jak se píše v kronice, odehrálo se to vlastně na území dnešního severního Ruska. Jeho tělo však vykoupil Boleslav Chrabrý a nechal ho pochovat v Hnězdně. Navíc – Vojtěch byl Evropan, poradce císaře Otty a podílel se na architektuře Evropy přelomu prvního a druhého tisíciletí.

V tomto myšlenkově závažném díle se ozývá radostná muzika, nezatížená patosem, jako ostatně i v další vaší kompozici – Misse brevis. Autora musí těšit, když vidí, s jakou chutí jsou jeho skladby interpretovány i poslouchány, viďte?

To se tak prostě stane, v tom není žádný kalkul. Nemáte vliv na to, jakým životem budou vaše věci žít. Missu brevis, kterou bude hrát 22. prosince SOČR v novém přepracování pro symfonický orchestr, jsem původně složil v roce 1997 jako vokální skladbu s doprovodem komorního orchestru. A praxe si vynutila i verzi vokální s doprovodem varhan. Je to vlastně vánoční mše, která se lety stala velmi populární. Kdysi mi paní Ebenová řekla, Pane Pavlico, vy jste napsal druhou Rybovku. Každoročně kolem Vánoc se dozvídám možná o dvaceti provedeních. To je sen každého autora soudobé hudby, být takto často prováděn. Ale víte, vždyť ony jsou to v podstatě velmi přístupné písničky, které mají rádi posluchači i muzikanti.

Část Sanctus prý má zajímavou historii...

Psal jsem ji v době, kdy jsme byli v očekávání naší dcery. Proto ta radostnost. Ale představte si, že se narodila v den premiéry této skladby. Z porodnice jsem běžel uklonit se do sálu a zase jsem upaloval zpátky. A není to všechno. Letošní pražská symfonická verze má na den přesně premiéru po patnácti letech od prvního provedení, tedy na den narození mé dcery a zároveň v den slunovratu.

Jak se utvářely vaše názory na folklor?

To, že se narodíte v nějakém kraji, v nějaké rodině, si nesete celý život s sebou. Samozřejmě že mé hudební cítění utvářela rodina, místo, kde jsem se narodil – Uherské Hradiště v centru Moravského Slovácka –, a pochopitelně mě utvářela i oficiální školská linie. Náš kraj je výjimečný – Uherské Hradiště má dnes minimálně šest sedm výtečných cimbálových kapel, nemluvě o komorním orchestru, dechovkách, které jsou takřka v každé vesnici... Zázemí je velké a ten kraj se do vás otiskne, ať chcete, nebo nechcete.

Jak jste dospěl od folkloru k vlastní tvorbě?

Během studií jsem záhy seznal, že tenhle krunýř mi je malý, pociťoval jsem ho jako svěrací kazajku a velmi jsem tehdy vnímal folkové hnutí, které bylo nositelem určitých opozičních názorů. Hutka, Merta, Ulrych, to všechno byli kamarádi, s nimiž jsem se stýkal, a stalo se, že jsem ještě během studií začal hrát v Javorech Petra Ulrycha. Byla to velká zkušenost a nepopírám, že mě ovlivnila. Svou první deskou Byla vojna u Slavkova jsem se vlastně chtěl vymezit proti tehdejšímu oficiálnímu vnímání folkloru. Ale nerad užívám tohle slovo, říkám raději hudba lidová, tradiční...

Jak se tehdy tato tradiční lidová hudba pojímala?

Tehdejší kulturní politika představovala folklor ve velmi zjednodušené a nekonfliktní podobě. Dá se to dokumentovat na citátu jednoho soudruha z té doby: „My potřebujeme, aby se lidi bavili a neměli čas přemýšlet.“ A to jsem nechtěl. Proto jsem se tou Vojnou u Slavkova vymanil ze stereotypů Vínečka bílého, Když jsem šel z Hradišťa a podobně a obrátil jsem se do historie. Protože jsem měl texty, byl už jen krůček k tomu, abych je zhudebnil. Tenkrát jsem je ale nepodepsal. Jsou to písně, které nemají svého autora. A díky tomu se dodnes zpívají, protože je lidé považují za lidové.

Alena Sojková

Foto Martin Pekárek a František Hnátek

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 15. 12.