|
|
Světový kumšt v metropoli na Dunaji
Cesta do Vídně připomene poutníkovi z Prahy vždycky jasně
jedno: Vídeň je Praha, která funguje. Pokud jde o běžné
služby i kulturní, v našem případě konkrétně výstavní
provoz. Ve Vídni je navíc všechno na jednom místě:
Kunsthistorické muzeum, Albertina, Kunstforum, Museums
Quartier. Aktuálně jsou tam k mání následující kusy: Diego
Velázquez (do 15. února 2015), Joan Miró (do 11. ledna),
Henri de Toulouse-Lautrec (do 25. ledna), Alberto Giacometti
(do 26. ledna).
Čtyři mohutné retrospektivy, kterých se v Čechách nikdy
nedočkáme. Čtyři retrospektivy, na něž je v metropoli
Rakouska denně takový nával, že by člověk nakonec možná i
jednu dvě oželel.
Vejít jinam
Třeba Velázquez (1599–1660). I když si člověk přivstane,
před muzeem je fronta. A co teprve v muzeu, v jednotlivých
sálech: před jediným plátnem dvacet třicet lidí.
Neproniknutelný hrozen. Jeden to nakonec zvládne, španělský
mistr výtvarného baroka ho samozřejmě zajímá, jenže na konci
cesty stojí před otázkou: Co je na těch v jádře
realistických portrétech nehezké aristokracie, malovaných
notabene na zakázku, vlastně zajímavého? Umělecká i
estetická hodnota sotva. Zbývá náhoda: když divák vejde, aby
si vydechl od návalu velázquezofilů, do vedlejší, aktuálně
nevýstavní, překvapivě prázdné místnosti. A ní visí vedle
sebe Brueghel a Bosch. Výjimka, která potvrzuje pravidlo:
zajímavé jsou výjimky, nikoli pravidla.
S Toulouse-Lautrecem (1864–1901) to nebylo vlastně jinak.
Fronta na půl hodiny. V Kunstforu nával. Proměny výtvarného
rukopisu až příliš spořádané a logické. Podobně omezené
téma. Od impresionismu k secesi vede ta nejkratší cesta,
podobně od interiérů divadla, revue, kabaretu k portrétům
hereček, tanečnic, semimondén. Má to všechno v sobě jistou
smyslnost, danou v mistrově případě možná i pocitem
méněcennosti, a tedy nedostupnosti řady těch, které maloval.
Respektive kreslil – kresba je Lautrecova doména. Chce se
skoro říct skica, nikoli hotové dílo, zprofanovaný plakát.
Umění ve stavu zrodu, ta chvějící se, nervózní materie, na
kterou tak skvěle pasovala technika postimpresionismu. A
dál?
 |
 |
|
|
|
Foto © Fotostudio Heinz Preute,
Vaduz © Successió Miró 2014/Bildrecht,
Wien, 2014 |
Foto © Albertina, Wien |
Jít dopředu
U Miróa (1893–1993) měl člověk štěstí, že nastoupil výstavu
z opačného konce – proti proudu času, a tedy i diváků.
Pozdní práce z padesátých a šedesátých let jsou úžasně
harmonické skladby minima tvarů i barev, redukce skutečnosti
na samý základ, na samotnou ideu. Miró pracoval se zkratkou,
znakem, symbolem, rozebíral viděné po způsobu kubismu na
jednotlivé části, které vysílal samostatně na plavbu
indiferentním prostorem. Měsíc, slunce, hvězdy, moře. Modrá,
červená, zelená, žlutá. Ve třicátých letech nápadná blízkost
s Picassem. Zkraje dvacátých let pak realistické východisko.
Nebo surrealistické? Jde o výjevy z farmy. Humor Miróovi
nechyběl. Přispíval k výjimečnosti jeho stylu.
A nakonec Giacometti (1901–1966). Kdo se obdivuje Olbramu
Zoubkovi, měl by znát pozdního Giacomettiho. Kdo se obdivuje
pozdnímu Giacomettimu, měl by poznat jeho předcházející
období ve znamení surrealismu a kubismu, místy i v dotyku s
abstrakcí. „Kráčející muž“ je samozřejmě legendární
mistrovou vizitkou. Vídeňská výstava se ale netočí kolem
jeho miniatury. Probírá dílo i život kompletně, předvádí
příbuznosti a sousedství – mimo jiné s Miróem. Giacomettiho
barvou byla popelová šeď, jeho rukopis, a nikoli jen
sochařský, ale i malířský a kresebný, byl trhaný, snad ještě
nervnější než u Lautreca. Když jsem se zeptal dvouapůlletého
syna, kam jde ten miniaturní „Kráčející muž“, odpověděl:
„Dopředu.“ Alberto Giacometti šel dopředu neomylně. A nejen
v své pozdní, nejslavnější práci.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
