|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Poprask v magazínu
Stephen Glass byl v roce 1998 mladý, pouze šestadvacetiletý
novinář. Chystal se jít studovat práva, protože jeho bohatá
židovská rodina povolání žurnalisty neuznávala. Chtěli, aby
se stal doktorem, je jedno, jestli lékařem, nebo právníkem,
ale hlavně aby dělal něco pořádného. Glass byl přitom jedním
z nejúspěšnějších novinářů nejen své generace. Patřil mezi
kmenové autory respektovaného časopisu New Republic, ale
externě přispíval do magazínů jako New Yorker či Vanity
Fair. Mohly se přetrhnout, aby pro ně sem tam něco napsal.
V čem byl tak dobrý? Výborně psal, ale to berme jako
samozřejmost. Projevoval však zejména mimořádný pozorovací
talent. Všímal si neuvěřitelných detailů, často bizarních a
v kontextu vyprávěných příběhů strhujících. A musel mít i
ohromné štěstí. Kamkoli se jako reportér vydal, setkal se s
něčím pozoruhodným. Anglicky pro to existuje přísloví Too
good to be true, prostě něco je příliš dobré, než aby to
mohla být pravda. A ona to pravda nebyla.
Glassova aféra málem zničila ikonický časopis se stoletou
historií. Neměl nikdy nijak velký náklad, ale pyšnil se svým
vlivem na americké elity. Magazínu New Republic se
přezdívalo „palubní časopis Air Force One“. O to byl celý
skandál horší. Vymyšlené historky v článcích ho mohly
stáhnout pod vodu. Ale nestalo se to, protože redakce
několik měsíců slovo po slově všechny Glassovy články
zkontrolovala, chyby veřejně opravila a omluvila se.
Pikantní bylo, že o Glassovo odhalení se postaralo nikoli
klasické, ale internetové médium, webová verze časopisu
Forbes. New Republic aféru přežil, novými trendy v médii si
však hlavu příliš nelámal. Jeho vydavatelé byli spíš
filantropové než investoři. Dlouhá léta jím byl harvardský
profesor Martin Peretz, který liberální, proizraelský titul
držel nad vodou díky penězům své ženy. Ale jejich zásoby
nebyly bezedné, Peretze to přestávalo pomalu bavit, a tak
časopis v roce 2012 prodal majiteli novému, tehdy
osmadvacetiletému spoluzakladateli Facebooku Chrisu
Hughesovi.
Někdejší spolužák Marka Zuckerberga byl překvapivou, i když
nikoli na první pohled špatnou volbou. Sečtělý tichý
intelektuál, který vydělal balík peněz díky tomu, že byl ve
správný čas na správném místě, ale zároveň znalec nových
médií, který založil facebookový účet Barracku Obamovi a
jako jeho poradce stál za jeho úspěchem v sociálních sítích.
Otázka zněla, zda dokáže podobně pomoci i tradičnímu,
renomovanému časopisu. Mnozí doufali, že ano.
Zpočátku se rozplýval nad žurnalistickými kvalitami a
intelektuálními obzory svých nových zaměstnanců. Ale
nevydrželo to dlouho. Už během celého letošního roku se
objevovaly náznaky, že Hughes není s vývojem časopisu
spokojený a že jeho ambice sahá dál než jen být člověkem,
který jednou ročně pošle na účty chybějící peníze. Hughes na
podzim oznámil zásadní změny: nového ředitele i
šéfredaktora, změnu koncepce. S akcentem právě na nová
média.
Stalo se to, co se v zakonzervovaných, do sebe zahleděných
médiích stává. Redakce změny „nerozdýchala“. Byla uražena
tím, že si někdo osobuje právo rozhodovat o „jejich“
magazínu. A tak se redakce zvedla a v podstatě jako jeden
muž odešla. Prosincové číslo bylo zrušeno, nabírají se noví
lidé, příští rok se New Republic objeví v novém kabátě.
Pokud tohle zemětřesení, spojené s mimořádně špatnou
publicitou, vůbec přežije. Chris Hughes je liberálními
intelektuálními kruhy považován za „vraha“ ikonického
titulu, sympatie čtenářů jsou na straně „jejich“ novinářů.
Nová redakce je bude muset buď zatraceně rychle získat pro
sebe, anebo se pohlédnout po čtenářích nových.
Bylo vtipné sledovat, jak v Americe „násilné převzetí“
časopisu, který četlo stále míň a míň lidí, vyvolalo v
určitých kruzích hysterii. Mnozí jako by byli ochotni
vyrazit za časopis demonstrovat či držet hladovky. A přitom
by stačilo mnohem míň. Kdyby si ho předtím kupovali.
Nejlíp to komentoval Michael Kinsley, jeden z předních
amerických novinářů: „Žijeme v kapitalistické společnosti a
to je hodnota, kterou New Republic vždycky hájil a na které
stavěl. Ten časopis má svého majitele. Jestli ho chce
zničit, tak může. Ale je to jen jeho věc.“ |
