|
|
 Jaroslav
Vanča,
pedagog FAMU
Vánoce s Ostojem
Kdo říká, že rituály se z jeho života vytratily zároveň s
vlastním dětstvím, ritualizuje svůj život dodnes, chce se mi
parafrázovat jinou psychologickou prostopravdu. Já bych se
bez všelijakých rituálů snad ani neprobral v těchto dnech
před slunovratem, kdy se na nás soumrak neúprosně snáší pár
hodin po ranním šírání, a na Vánoce tomu pustím uzdu úplně a
vezu se na rituálních sáňkách svahem Štědrého dne, dokud se
celý nevnořím do jedné velké závěje ticha, poklidu, smíření
a úlevy, již my dramaturgové označujeme jako katarzi. A když
to povím s jen malou nekorektní nadsázkou, ony převratné
události před pětadvaceti lety mi skrze povinné penzum
„revolučních aktivit“ vlastně pokazily tehdejší advent,
včetně oněch rituálů. Vánoce jsou pro mne zkrátka nad
veškeré revoluce, takový jsem já apolitik…
Tak tedy, nedochází-li na Štědrý den zrovna ke státnímu
převratu, vyrazím ze všeho nejdříve na houby, ať už jich
bude na smaženici, či jen na polívku, hlavně že budou
čerstvé. Odborník-mykolog nad tím nežasne a laik se dnes asi
nediví vůbec ničemu. Ať už jsou Vánoce na sněhu, blátě či
sechruté holomrazem, to by bylo, abych v příměstských
lesících nenašel ty tři houbové Grácie, penízovku
sametonohou, hlívu a boltcovitku bezovou neboli ucho
Jidášovo. Však se alternativní pojmenování té poslední
vztahuje ke Štědrému dni jaksi po zákonu světla a tmy, lásky
a zrady, touhy a nutnosti. Vždyť i podle slovutných teologů
skrývá se v senu jesliček ona příslovečná jehla, trn z
Kristovy koruny.
Sám přitom nejsem věřícím člověkem, ba ani agnostikem, možná
jsem spíše takový polopohan jako jedna z mých nejmilejších
literárních postav. Píší literárních a míním tím literaturu
faktu, a ona postava je přitom značnou měrou smyšlená,
vyfabulovaná. Jak to jde dohromady? Jejím stvořitelem je
archeolog Zdeněk Smetánka a oživil ji prostřednictvím
populárněvědné, leč čtenářsky uhrančivé knížky Legenda o
Ostojovi. Ti z vás, kdo ji znají, mi uvěří, že si v ní
listuji zas a znovu; ti, kdož ji nečetli, chopte se jí,
míníte-li stejně jako já, že historii nejen že nepíší
výhradně vítězové, ale ani panovníci či šlechta (nobiles),
případně milites primi ordinis, tedy bojovníci prvého řádu.
Smetánka označil své dílo za archeologii obyčejného života v
raném středověku a oslavil jím ono bezejmenné obyvatelstvo
Čech, na jehož práci byly postaveny základy státního útvaru,
v němž žijeme podnes. Spektrum archeologických poznatků bylo
takto promítnuto do života fiktivní osoby jménem Ostoj,
sociálním zařazením dušník, tedy člověk darovaný církvi
jaksi výměnou za spásu dárcovy duše.
Svět raného středověku, v němž Ostoj žil, mu zúžil život
téměř jen na samu práci. Leč vedle toho, jak a pro koho
pracoval, se dozvíme, co jedl a pil, čeho se bál, čemu
věřil, jak užíval zřídkavých chvil volna, včetně toho, jak
trávil Štědrý den, jenž mu tak či onak splýval v jeho
polopohanské mysli se svátkem slunovratu. K veškeré časomíře
mu tehdy ostatně stačila pouhá dvě roční období. V knize se
rovněž dočteme, že čím je časová jednotka kratší, tím je
vývojově mladší. Vteřiny jsou až naším vynálezem, více už
život neuspěcháme.
I proto se na Štědrý den vypravím ještě o kousek dále za
Prahu, k Úněticím, Levému Hradci, až na skalnatý hřbet
Řivnáče, tyčící se nad Vltavou. Odkud jsou nejlépe vidět na
plastickém terénu archeologického naleziště místa, jež mohla
být kolébkou i hrobem onoho polofiktivního Ostoje,
předobrazu tisíců jemu podobných, o nichž se mnohem později
politizující historici zmiňovali jako o „soli země“. Třeba
se i on se vypravil o dopolednách pro čerstvé zimní houby,
jež – jak víme – konzumovali už ti nejstarší Slované. Ten
člověk, ti lidé mají mou úctu, soucit i obdiv v jednom.
Takový pohled na vlastní předky (slovo lid je dnes slovem
jaksi oslyšeným, nastejno se slovem vlast) zdá se být již
pohledem osleplým, neautentickým, ba tendenčním. Může být.
Možná je ale křesťanštějším (co my víme?) než pohled různých
těch profesionálně ideologizujících, a třeba i
církevnických, světlonošů současnosti. |
