|
|
Kde jsou hranice přizpůsobení?
Získat místo na výsluní si často vyžádá ústupky před vlastním
svědomím, avšak v represivních režimech se již vysloveně jedná
o vědomou kolaboraci s mocí, o spolupodíl na zločinech. Přesně
to potká snaživého intelektuála Clericiho ve filmovém dramatu
Konformista (vysílá ČT 2 ve středu 10. října ve 21.30).
Clerici je pověřen, aby se vetřel do důvěry protifašistického
aktivisty, svého někdejšího profesora. Ačkoli je příliš
zbabělý, aby si ruce potřísnil krví nevinné oběti, umožní její
fyzickou likvidaci. Ve filmu ovšem není důležitý samotný
příběh, plynoucí vcelku nehnutě a s důrazem na vytříbenou
vizuální stránku, nýbrž proces rozlomení jednoho lidského
charakteru, proces překonávání zábran až k onomu osudnému
bodu, od něhož již není návratu.
 Režisér
Bernardo Bertolucci, inspirován předlohou Alberta Moravii,
natočil toto závažné zamyšlení nad svody osobního
sebeprosazení před 37 lety – a dodnes musíme obdivovat, s
jakou obratností se vyhnul plochým politickým frázím i
modelačním schématům. Protokolárně naléhavé vylíčení
předválečné doby, kdy vzmáhající se fašismus již odstraňuje
protivníky, přitom postrádá obvyklá expresivní klišé, chybí
jednoznačná hodnotící znaménka, jaká vídáme v podobných
příbězích. Titulního hrdinu poznáváme i zásluhou množství
retrospektiv vracejících se až k dětským zážitkům.
Kamaraman Vittorio Storaro pečlivě pojednal studenou
odlidštěnost dění v pompézním scénografickém řešení obludně
rozlehlých vládních úřadů, vedle nichž i v nichž se člověk
vysloveně ztrácí. Jedině v zešeřelých, starobyle zařízených
bytech, kde hrdinové diskutují, probleskuje víra v pozitivní
změnu A oduševnělost. Avšak i sluneční svit, zahlcující scény
z poklidného venkova, doléhá studeně, málo přívětivě, ba
hrozivě sloupovím prodloužených stínů.
Významově syté je herecké ztvárnění. Vedle Jeana-Louise
Trintignanta, který v hlavní roli postihl různorodé povahové
plošky svého hrdiny i vrstvící se mravní dilemata, zaujmou
ženské hrdinky, stylizované do výlučnějších poloh, které se
titulního hrdiny bytostně dotýkají. Mám na mysli jak Clericiho
naivní, rozmazlenou manželku (Stefania Sandrelliová), tak
profesorovu partnerku, svůdnicky emancipovanou děvu (Dominique
Sandová). Nic není jednoznačné a předem dané, vše se vyvíjí
před našima očima.
JAN JAROŠ
Foto archiv
|
