|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Jak jsem (ne)poslouchal rozhlas
Moje první vzpomínka na rozhlasové vysílání pochází z doby
krátce před válkou. Měl jsem už spát, ale tatínek v sousední
místnosti poslouchal přenos z hokejového mistrovství světa,
kde jsme hráli s Kanadou. Hlas z přijímače se rozléhal po
celém bytě, ten hlas byl vzrušený, protože jsme chvíli před
koncem neuvěřitelně vedli jedna nula. A branku – to si dodnes
pamatuju, jak Josef Laufer nadšeně vykřikoval jeho jméno – dal
mladičký a talentovaný Jarda Drobný, a Boža Modrý v brance
chytal přímo zázračně. Nakonec ten zápas nedopadl, zato na mě
dopadl z dálek zaslaný rozhlasový smutek.
Když mi bylo patnáct, onemocněl jsem a podle doktorů mě mohl
zachránit jen naprostý klid na lůžku. Tříměsíční klid na lůžku
je v patnácti letech možná horší než roční kriminál pro
dospělého. Přečetl jsem celou Vojnu a mír a ještě Jana
Kryštofa, ale co mně nejvíc pomáhalo překonat tu strázeň, bylo
rádio. Každý večer pan Gel posílal zprávu o norimberském
procesu a já se celý den těšil na jeho hlášení o tom, jak se
bývalí vládci nad mým životem marně vykrucují na lavici
obžalovaných. A pak večer v jedenáct vysílali na „Praze jedna“
koncert vážné hudby – byla to před usnutím slavnostní chvíle
ještě povýšená tím, že program se ohlašoval ve čtyřech
jazycích a já věděl, že v tuhle chvíli jsem na svém osamělém
lůžku spojen s lidmi za několikerými hranicemi. Koncertům jsem
zůstal věrný, i když už jsem byl zdráv, bylo to také na
dlouhou dobu (spolu s ranní čtvrthodinkou) téměř jediné, co se
dalo v rozhlase padesátých let poslouchat. Na rozdíl od
procesu z Norimberku jsem nenávistné referáty o nových
procesech neposlouchal.
Pak se ve společnosti cosi pohnulo, najednou tu byly skvělé
reportáže Ludvíka Vaculíka či Otky Bednářové, Mikrofóra, občas
i relace paní Hostomské, a to nemluvím o rozhlase v době
Pražského jara, jenomže to jsem měl na poslouchání málo času,
příliš jsem se zúčastnil dění, o němž rozhlas přinášel zprávy.
Když naši takzvaní spojenci poslali do země spřátelená vojska,
byl jsem zrovna v Londýně. Můj kolega z Literárek Igor Hájek
tam v tu dobu pobýval také a volal mi, ať k němu hned přijdu,
že poslouchá Prahu. Dodnes si pamatuju na dlouhý drát natažený
jako anténa přes celou šíři pokoje a na maličký přijímač,
který promlouval česky. Proseděli jsme u něj celé hodiny; mě
to povzbudilo k rychlému návratu do Prahy, Igora naopak
vyděsilo tak, že zůstal venku. O rok později jsem i já, aspoň
na šest měsíců, byl i s celou rodinou za hranicemi, a to až v
univerzitním městě kousek od Detroitu. Tam se Praha chytit
nedala – aspoň na přístroj, který jsem vlastnil. Ale dobře si
vybavuji, jak jsem jednou slyšel radostné výkřiky našich dětí
– rádio totiž zničehonic promluvilo česky. Zjistil jsem, že
jednou týdně má lokální stanice čtvrthodinku českého vysílání.
Platil ji místní pohřební ústav, který měl zájem na tom, aby
všichni mí krajané, pobývající v dosahu vysílání, až nadejde
čas, použili jeho služeb.
Uvědomil jsem si, že jakkoliv jsme angličtinu měli rádi,
potřebujeme, aby čeština zněla kolem nás, dokonce i
z rozhlasových přijímačů. Vrátili jsme se do Prahy, jenže to,
co znělo z rozhlasových přijímačů, skličovalo daleko víc, než
vysílání placené pohřebním ústavem v Detroitu.
Naštěstí jsem objevil, že česky vysílají i stanice, které
neřídí znormalizovaná KSČ. Od jara do podzimu jsem večer
trávil hodinu prací na zahrádce, vedle sebe tranzistorový
přijímač naladěný na Hlas Ameriky. Horší to bylo s poslechem
Svobodné Evropy, kterou rušili s obzvláštní zavilostí. Nejprve
jsem ji poslouchal v polštině, po neúnavných pokusech jsem
však objevil, že rušení nefungovalo, když jsem přijímač
postavil nahoru na předsíňovou skříň, kolmo proti vchodu do
bytu. Kromě toho jsem si pořídil velkou anténu na příjem VKV a
mohl poslouchat Bavorsko, nejčastěji hudební stanici, která mě
pravidelně (celkem zbytečně) informovala o hustotě dopravy na
bavorských silnicích. Znormalizované vysílání jsem prakticky
neznal, zprávy jsem si zapínal, jen abych vyslechl předpověď
počasí.
Po listopadu jsem opět přepnul na domácí stanice a navíc jsem
si koupil televizor. Ale stejně mi rozhlas zůstal bližší,
možná proto, že pracuje se slovem, stejně jako se o to snažím
já. Řekl bych, že rozhlas musí více dbát na jazyk, neboť se
nemůže spoléhat na obraz, a musí to, co chce povědět, vyslovit
nahlas.
Bohužel, zřejmě to zjistily nějaké průzkumy posluchačského
(ne)vkusu, dnes musí mluvené slovo trvale doplňovat anebo
spíše narušovat hudební klipy. Ty (povětšinou) skládají na
texty grafomanů jejich hudební spřízněnci a společně tak
působí, že posluchač má občas chuť hudebního redaktora zavřít
do cely a pouštět mu čtyřiadvacet hodin šlágry, které on
pouští jemu. |
