|
|
Dogonové – kmen na rozhraní epoch
Kmen Dogonů, který obývá útesy Banďagara ve středním Mali,
zemi západní Afriky, si vytvořil pozoruhodnou kosmogonii –
vnímání světa v jeho celistvosti. Dogonská tradice se stala i
klíčem k africkému myšlení. Přesto však země Dogonů – dnes
vyhledávaná turistická destinace – rychle ztrácí svou
identitu. Stává se pouhým skanzenem, kde je na prodej i to, co
bývalo posvátné a nedotknutelné.
Nastala doba činů
 Poprvé
jsem zemi Dogonů navštívila před dvaceti lety. Šli jsme pěšky.
Průvodce nás tenkrát vedl od jihu – z městečka Koro v Burkině
Faso. Nocovali jsme v jedné z vesnic pod útesem.
Slaměné střechy z dálky svítily jak stříbro, ale ve vesnici
jsme se bořili do špinavého písku. Zvířata a jejich trus,
hliněné domy. Polonahá žena seděla na rohoži a kojila dítě,
hleděl na ni skopec velký jako muž. Spát jsme měli na střeše
spletené z větví, lezlo se tam po kmeni opatřeném zářezy. V
jediné vesnické studni zůstalo na dně trochu kalné vody.
Studna byla čtyřicet metrů hluboká, dřevěná obrubeň rozřezaná
stopami provazu. Večer lidé jedli jediné jídlo dne – prosnou
kaši s baobabovou omáčkou.
Vesničané přišli prosit o léky, zaplnili dvůr. Přinesli i
rachitické roční dítě, spalované horečkou. Nebožátko chrčelo,
sípalo, lapalo po dechu, odmítalo potravu. Prý se tak mučilo
už po několik měsíců.
Vyšel měsíc a hvězdy se zdály na dosah. Celou noc zvučela
zvířata – bučení krav, štěkot psů, kozy a ovce, sténání mezka,
hudrování krocanů. Konečně se ozval kohout a obloha začala
blednout.
Ráno jsme viděli tkalce. Na ručním stavu vyráběl úzké pruhy
bavlněné látky, které ženy namáčely do jam zaplněných
opalizující tekutinou. Listy indiga barví tkaninu temně modře
a výrazně voní. Látka barvená indigem má prý dezinfekční
účinky a odpuzuje hmyz.
Pozdravili jsme náčelníka. Seděl před chýší a soukal provazy z
kůry baobabu. Měl rozhodnout, zda mohu vyfotografovat chýši
hovorů – přístřešek s vysoce naloženou slaměnou střechou,
podepřený sloupy. Zdobí ho postavy dogonské mytologie – muž a
žena, liška, zajíc. Starý náčelník si stěžoval na neúrodu a
nedostatek vody. „Lidé a zvířata trpí žízní. Vy cizinci jste
viděli, že mluvím pravdu, smilujte se nad naší bídou a
přimluvte se za nás. Neboť nastala doba činů.“
U koho se mám přimluvit a jakých činů nastala doba, náčelník
nevěděl. Vědět jsem to měla já.
Dnes už tomu rozumím. Od bílých, a tedy bohatých lidí mohli
Dogonové očekávat zájem – ale neveděli ještě, co to přinese.
Dnes se věci vyjasnily. Zemi Dogonů zaplavují turisté a lidé,
kteří na tomto průmyslu zbohatli, už nechtějí žít v malebných
vesnicich bez vody.
Zemědělci
a pastevci
 Dogonové
o sobě tvrdí, že k útesům Banďagara přišli od severozápadu
dnešního Mali. Utíkali před islámem. K této události mělo
dojít v době mezi 13. a 15. stoletím. Útesy Banďagara obýval
národ Telemů. Byli to drobní lidé nejasného původu, podle
Dogonů prý více červení než černí. Budovali své domy vysoko ve
skále, takže jejich hliněné, ke kameni přilepené stavby
připomínají vosí hnízda.
Když Dogonové přišli, Telemové odešli – nebo s nově příchozími
splynuli.
Dogony živí zemědělství. Pod útesy pěstují proso, nad útesy
poblíž početných malých přehrad zeleninu, především cibuli.
Mladé rostliny drtí, tvarují do hrudek, suší a prodávají do
celého kraje. Dříve bývali rozděleni do kast – zemědělci,
řemeslníci; každý měl svou práci. Ženy předly, muži tkali,
ženy byly hrnčířky, muži vyráběli košíky, ze syna kováře mohl
být zase jenom kovář. Jako všechno na světě, i každý člověk
měl své místo. Lidé vyhraněných kast bydleli na okraji
vesnice, odděleni od ostatních, povinni dodržovat mnoho
příkazů a zákazů. V dogonském společenství vládl pořádek.
Afričané vnímali svět jako jeden celek. Žili v přírodě – byli
na ni závislí a řídili se jejími zákony. Vše se zdálo být
prosté. V půdě klíčí zrno, rostou z ní stromy, z kterých lidé
berou dřevo, z hlíny staví domy a všechno souvisí se vším.
Dogonové
obdělávali půdu a jejich sousedé, Fulbové, pásli dobytek.
Navzájem si dodávali zrno a mléko.
Řád je nad zákon
Vzpomínám na ostré světlo a vítr, slunce a jasné barvy; zeleň
a pach sušené cibule rozložené na skalách u přehrad, kámen i
voda se lesknou jak černá napjatá kůže.
Muži nosí čepičky se střapci. Když pohnou hlavou, pohyb
střapců zahání mouchy. Temně modrá barva sukní dogonských žen.
Zahražené prohlubně ve skalách jsou plné deštové vody.
Zahradníci zalévají nádobami z tykvic, do kterých vyvrtali
otvory. Vše je zelené, všemu se daří – rajčata, saláty, mrkev,
lilek. Lidé přicházejí ráno, vracejí se domů večer, doma
nejstarší dcera vaří pro rodinu.
Bosé děti na okraji silnice nabízejí turistům figurky vyrobené
z barevného plastiku a gumy – postavičky Dogonů v maskách.
Pasou se tu černobílé kozičky, do půl těla černé a pak bílé.
Všude rostou baobaby přeťaté pásem sejmuté kůry.
Rozdáváme prázdné plastové láhve, tužky, bonbony. Fulbská žena
z kmene pastevců chce tužku. Je negramotná – co s ní bude
dělat? Popřála mi, aby si můj muž nepřivedl domů další
manželku.
 Jako
všechny přírodní národy znají Dogonové velmi dobře svět, který
je obklopuje. Objevili vlastnosti mnohých rostlin, mají
genetické a farmaceutické znalosti, jsou znalí také v
zoologii, geologii, astronomii. Jejich náboženské, politické a
společenské uspořádání má vysokou úroveň, dokázali vyřešit i
složité technické problémy. Umějí dobře hospodařit a také mají
vyvinutý cit pro umění. Vytvořili si kalendář, číselný systém
a systém znaků. Jak už bylo řečeno, v jejich jednotném chápání
světa má každý živý tvor své místo a význam.
V tomto složitém světě pomáhá člověku symbol. Proužek látky
uchrání majitele od nemoci – někdy stačí nitka určité barvy;
jedno rozdílné zrnko změní povahu pokrmu... Symbol pomáhá
chápat souvislosti, učí člověka abstraktně myslet a do jisté
míry nahrazuje písmo. Dogonské symboly jsou kodifikované do 11
616 znaků.
Dogonové znají význam zákonů, ale nad ně staví přirozený řád,
neustále porušovaný a obnovovaný. V jejich světě není mista
pro náhodu. Vše je určeno a stanoveno jednou provždy, lidé se
rodí do určitých rodin a kast – život každého je předem
rozhodnutý do nejmenších podrobností. Jako by nadání, touha,
tvůrčí čin jedince nic neznamenaly.
Vesnice
Domy Dogonů jsou čtverhranné, úzké a vysoké, podobné věžím.
Stoupají do svahu, až na skálu. Vyřezávané okenice, strmé
cestičky. Primitivní žebříky vytvořené z kmene stromu.
Nazí černí lidé, jak z pravěku. Dvě ženy drtí prosné semeno
mezi dvěma kameny. Z mouky budou vařit kaši. K ní možná trochu
zeleniny, sušených ryb nebo kyselého mléka.
Ve vesnici Kanibonzo se koná týdenní trh. Lidé se scházejí se
pomalu. Přinášejí ovoce dovezené z vnitrozemí, sušené ryby z
Nigeru, prosnou mouku, plody baobabu. Z moučné dužiny se
vyrábí nakyslá štáva – přidává se do omáček nebo se pije
oslazená jako limonáda.
Vzduch je čistý a barvy jasné. Po skále sestupují ženy, na
hlavě koše s nákladem měkkých rajčátek nebo jiné zeleniny.
Když neprodají, vynesou večer náklad zpět do své vesnice.
A děti žebrají. Jsou hubené, zaprášené, mají tropické vředy na
nohou. Všichni tu trpí malárií a mnoha dalšími nemocemi.
Věci se změnily
Vysoko ve skále nad domy Dogonů zůstaly zbytky vesnice Telemů,
kteří tu kdysi žili. Ty kulaté hliněné stavby jsou sýpky.
Telemové bydleli ve skále – toužili po bezpečí, chtěli mít
výhled a výhodu v případě přepadení. Do děr ve skále také
pochovávali své mrtvé.
Telemové odešli dávno a také Dogonové odcházejí. Mladí se
stěhují do údolí za pohodlím a snadným životem. Ve skalách
často zůstávají jen staří a chudí lidé.
Když jsem dogonskou zemi před dvaceti lety navštívila, zdálo
se zřejmé, že obnažený člověk v obnažené přírodě může vytvářet
duchovní hodnoty. Je chudý, přesto v jeho životě existují jen
podstatné věci. Každý předmět, který bere do rukou, je účelový
a krásný.
Věci se změnily. To, co dnes ještě existuje, působí jako
nepotřebná a zapomenutá rekvizita. Dogonské symboly a masky
ztrácejí na významu a Dogonové se posvátných předmětů zbavují
– včetně těch nejvzácnějších. Prodají všechno komukoliv. Je to
jen otázka ceny.
Sběratelé, milovníci starožitností, obdivovatelé primitivních
národů dnes „zachraňují“ dogonské poklady a vzdychají: „Kam
ten svět míří, jaká škoda!“ Lidé, kteří žijí v pohodlí
krásných bytů s vysokými stropy, vybavených bělostnými
koupelnami a všemi příjemnostmi naší doby, vyprávějí, jak
útěšné musí být večer zalézt do úzkého hliněného doupěte a
uložit se tam ke spánku, cítit se v bezpečí jak „dítě v
matčině lůně“.
Podobné poznámky mi připadají arogantní, nesnesitelné.
Jednou jsem měla příležitost v podobném „hliněném lůně“
nocovat. Nevydržela jsem uvnitř ani deset minut. Ovšem jsem
Evropanka, zvyklá na jiné poměry. Pro tyto primitivní – byť
tolik „moudré“ – lidi je to prý v pořádku, oni žijí ve své
kultuře, jsou na doupata zvyklí, mohli bychom jim tento prostý
přírodní život závidět...
Takové nesmysly!
Většina z nich, zvláště mladí, okamžitě a s největší radostí
vymění svou tolik vzácnou tradici za pohodlí betonové
barabizny.
PAVLA JAZAIRIOVÁ
Foto Jiří Hůla |
