|
|
 Na
návštěvě u rytířů bez meče
Na světě zřejmě neexistuje bohatší území. Možná snad tam,
kde se těží zlato. Ale oblast od Dijonu k Beaune, které se
říká Cote d‘Or, tedy Zlaté úbočí, má pro své majitele cenu
zlata. Na malém čtyřicetikilovém pásu najdete jedna
z nejlepších světových vín včetně toho vůbec nejdražšího –
Romanée Conti. Je vůbec možné burgundskému vínu rozumět?
Okrová, růžová, fialová
„Není to zas tak obtížné,“ vysvětluje mi pan Dubois z vesnice
Premeaux-Prissey. Stojíme před mapou v jeho degustační
místnosti a můj hostitel hraje zároveň roli učitele. „Tady na
té mapě to dobře vidíte. Všechno důležité se odehrává kolem
státní silnice N 74: vidíte, že vinice jsou převážně jen po
jedné její straně. To, co je označeno okrovou barvou, to je
takzvaná Appellation Villages. Tam se rodí víno té nejnižší
kategorie, i když samozřejmě stále velmi dobré. Ale jsme na
úplné rovině. Pak se však vinice začínají zvedat, to je ta
růžová barva, a to už mluvíme o Premiers Crus. Pamatujete si,
jak jste sem přijížděli? Hned u kostela je brána s nápisem
Clos des Argilliéres a políčko se hodně strmě zvedá, to je
Nuits 1er Cru. A to nejlepší nakonec – Grand Cru. Fialová
barva. Na Cote d‘Or je celkem třiadvacet apelací Grand Cru.“
Není tady mnoho vinařů, kteří by vlastnili celou vinici.
Naopak, políčka jsou rozdělena na menší části. Nejlepší
ukázkou burgundského vinařství jsou vinice v okolí zámku
Vougeot. Na necelých padesát hektarů tam připadá třiaosmdesát
vlastníků. Jeden vlastník má dokonce jen dva řádky. A právě na
tomto zámku se schází podivuhodná organizace, která je stále
obestřena jistým tajemstvím.
U tajemných rytířů
Le chateau du Clos de Vougeot najdete téměř na všech
obrázcích z Burgundska a úplně na všech z Cote d‘Or. Někomu
může připadat spíše jako větší a trochu ozdobená stodola a
podle mnohých jeho věhlas jednoznačně převyšuje jeho krásu: ať
se na něj díváte odkudkoliv, jen těžko můžete říci, že se vám
nějak moc líbí. Ale svým způsobem ho musíte obdivovat.
Jen kousek odtud pěstovali mniši z Citeaux víno už ve 12.
století, a protože potřebovali nějaké prostory, kde by mohlo
kvasit, postavili ve vinicích statek. V roce 1551 pak dal opat
Dom Loisier pokyn k výstavbě zámečku, kde by se mohlo víno
lisovat, ostatně monumentální lis tam najdete ještě dnes. Tak
se vlastně objevil uprostřed vinic zámek. Jeho osud byl
pohnutý – někdy prožíval dobré časy, jindy byl zase několik
století opuštěný. Jeho největší sláva se však začala psát
rokem 1945.
Vinařství v Burgundsku prožívalo v té době krizi, která region
výrazně zasáhla už před válkou. V třicátých letech poklesl ve
světě velmi výrazně zájem o francouzské a burgundské víno
navzdory tomu, že ročníky jako 1933 či 1934 byly z hlediska
kvality vynikající. Víno se prostě neprodávalo. Tehdy se dali
dohromady dva milovníci vína z městečka Nuits-Saint-Georges,
Camille Rodier a Georges Faiveley, a začali organizovat něco,
co bychom mohli označit za „bytové semináře.“ Zvali k sobě
vinaře, ochutnávali víno, hodnotili ho a každý měl za úkol
šířit jeho slávu. Aniž by se tak nazývali, stali se prvními
marketingovými pracovníky Burgundska. Aby dali svému spolku
oficiální charakter, založili 16. listopadu 1934 organizaci
s názvem La Confrérie du Tastevin – Bratrstvo rytířů koštýře.
Dnes má na dvanáct tisíc členů z celého světa a stále ho
obestírá jisté tajemství. Myslí si to i Carine z turistického
úřadu v Nuits Saint-Georges, která mě na zámek doprovází.
 „Rozhodně
nečekejte, že vám něco prozradí. My s nimi nemáme úplně
nejlepší vztahy a přestože bylo Bratrstvo založeno s cílem
propagovat burgundské víno, dnes se větší publicitě brání. Náš
turistický úřad například nemá žádné fotografie z jejich
zasedání či přijímání nových členů, na jejich večery nemohou
jiní fotografové než ti, které si sami vyberou. Jsou korektní,
ale trochu odměření,“ vysvětluje mi Carine v autě, když jedeme
na návštěvu k rytířům. Na kruhovém objezdu ve vesnici Vougeot
zatočíme doleva, projedeme kolem několika zajímavých budov a
úzkou cestou kolem zdi míříme k cíli naší cesty. Zaparkovali
jsme před vchodem ve stejné době, kdy se otevřela vrata.
Z nich si nás prohlíží Nicolas Clavier.
Je to štíhlý muž ve středních letech se sebevědomým
vystupováním a tajemným pohledem. Na sobě má sako a pod ním
černý rolák. Nevypadá, že by s ním mohla být velká legrace.
Vyměníme si několik zdvořilostí a následujeme ho do dvora. Tam
nám ukazuje starý lis, který zřejmě ještě používali mniši, a
tím je prohlídka exteriérů u konce. Vcházíme do přilehlého
sálu, který je úplně prázdný.
„Tak tady se schází Bratrstvo. Jeho večery nejsou samozřejmě
přístupné veřejnosti,“ vysvětluje pan Clavier.
Na zasedání Bratrstva se nám dostat nepodařilo, ale sál jsme
zaplněný viděli – s Českou televizí jsme totiž pro cyklus
Postřehy odjinud natáčeli na dražbě vína Nuits _ Saint
Georges. S Bratrstvem to sice úplně nesouvisí, ale se zámkem
samozřejmě ano. Mě však mnohem více zajímal ten tajný spolek.
Tajný spolek – nejraději v tajnosti
Pan Clavier nás provedl několika místnostmi a v jedné
z nich nás zavedl k oknu:
„Když je jasno, tak je odtud možné vidět Mont Blanc.“
To byla zřejmě nejdůležitější informace, kterou byl ochoten
pustit. Navzdory varování Carine jsem totiž přijel na zámek
přece jen s jistou dávkou naivity. Tak trochu jako Berger,
když jel ve Formanových Vlasech navštívit do kasáren svého
kámoše Bukowského.
Nejprve jsem přišel s tím,že bychom rádi udělali rozhovor
s někým z vedení Bratrstva. To bylo zamítnuto. Pak jsme
dostali nápad, že bychom si na natáčení půjčili na pár minut
ten jejich hábit. To pana Claviera vyloženě pobavilo. Nakonec
jsem se zeptal, jestli nám alespoň může prozradit, zdali je
členem Bratrstva někdo z České republiky.
„Ano, to vám potvrdit mohu. Máme tady i rytíře od vás,“
odpověděl pan Clavier.
„A řeknete nám jejich jména?“ dotázal jsem se.
„Samozřejmě že ne. Nelze říci, že by jména rytířů byla úplně
tajná, ale na druhou stranu se této publicitě bráníme a jména
nezveřejňujeme. Pokud to někdo z nich připustí, je to jeho
věc, ale my jména neprozrazujeme,“ trval na svém pan Clavier.
Aby mi to nebylo líto, připojil několik obecných informací o
tom, že spolek se jmenuje vlastně podle koštýře, té malé
mističky, z níž se víno ochutnávalo, a která má výhodu, že ve
sklepě, kde není moc světla, odráží jiskru vína, takže se
pozná, zda je víno čiré. Prozradil mi také, že noví členové se
přijímají většinou jednou do měsíce, měli by mít
k burgundskému vínu nějaký vztah a měli by šířit jeho slávu,
protože s tímto cílem vlastně spolek vznikl. Dodal ještě, že
členem spolku se může stát každý, kdo má něco společného
s vínem, ale nemusí vlastnit vinohrad. Stačí, když ho doporučí
dva současní členové. Pak se sejde výbor, který rozhodne o
přijetí, a nový člen si podle kalendáře může vybrat termín.
Jedinou povinností nového člena je zaplatit si při vstupním
ceremoniálu večeři a jednou ročně platit příspěvky.
„A kolik taková večeře stojí?“ zajímalo mě.
Pan Clavier se zase začal ošívat, chvíli přemýšlel a pak
prozradil, že něco kolem sto šedesáti eur.
 „To
ale není zas tak moc, vezmete-li v úvahu, že trvá nejméně
čtyři hodiny a během ní se servírují ta nejlepší vína,“
vysvětlil jakoby na omluvu.
Pak nás ještě provedl několika místnostmi včetně kuchyně a byl
připraven okamžitě začít vysvětlovat recepty jednotlivých
jídel, kdykoliv jsem zavedl řeč na Bratrstvo. Nakonec nás přes
obchůdek se suvenýry, který starostlivě přehlédl v obavě, že
by v některé z knížek snad mohly být nějaké informace
prozrazující o Bratrstvu více, než je povoleno, vyprovodil až
k bráně.
„Kde by se dalo zjisti, kdo je českým rytířem? Je to třeba
nějaký náš velvyslanec?“ zkusil jsem to ještě jednou.
„To vám nikdo neprozradí. Alespoň ne nikdo od nás, identitu
svých členů chráníme,“ hrál svou roli až do konce. Když jsme
odjížděli, všiml jsem si, že se za námi pan Clavier stále
starostlivě dívá. Asi jsem ho svou umíněností trochu vystrašil
a teď se bojí, že někde zastavíme, vrátíme se do zámku z druhé
strany a na vlastní pěst budeme pátrat po identitě českých
tajemných rytířů.
Té myšlenky jsem se nevzdal. A dobře jsem udělal. Co se
zpočátku jevilo jako velmi obtížný úkol, během velmi krátké
doby se změnilo v celkem snadnou záležitost.
Český rytíř
Ze své přípravné cesty po Cote d‘Or pro natáčení Postřehů
odjinud jsem samozřejmě připravil i několik reportáží pro
Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Den po odvysílání jedné z nich
jsem dostal těžko uvěřitelný email:
„Dnes ráno jsem zaslechl útržek Vaší reportáže o vinici
Romanée Conti. Prosím o informaci, kde mohu text Vašeho
příspěvku nalézt. K Burgundsku mám osobitý vztah – jsem jedním
ze čtyř českých chevaliérů.“
Tak jsem se seznámil s Jiřím Janatkou, kdysi zlatokopem, který
se hledáním zlata dlouhá léta živil, dnes manažerem a
podnikatelem, a především milovníkem vína. Pan Janatka je
předsedou sdružení Modřanská vinice, což je zřejmě nejstarší
pražská viniční parcela: první zmínky o ní se objevují už ve
12. století.
„O Bratrstvu rytířů koštýře jsem se poprvé doslechl někdy
kolem roku 2002,“ řekl mi. „Napsal jsem Martinu
Hoffmeisterovi, což je hoteliér, syn malíře a spisovatele
Adolfa Hoffmeistera a hlavně Chevalier du Tastevin, jestli by
mě nedoporučil. Druhé doporučení jsem dostal od právníka
Ladislava Vostárka. Pak jsem požádal o členství a byl jsem
pozván na inaugurační večer.“
A jak taková slavnost probíhá?
„Do sálu se vchází za zvuků pištců a trubačů, při slavnostním
aktu jsou citováni Rabelais i Bacchus a pak vás pasují na
rytíře. Bylo přítomno asi šest set lidí, večeře měla pět chodů
a pilo se samozřejmě vynikající víno.“
Když jsem to tak poslouchal, zatoužil jsem po tom, jeden
takový večírek rytířů absolvovat. Třeba se mi to jednou
povede. Ale můj největší burgundský sen to samozřejmě není.
Tím zůstává a dlouho asi také zůstane ochutnat Romanée Conti.
Jan Šmíd, zpravodaj ČRo ve Francii
Snímky autor |
