|
|
 Mladí
interpeti a hudba 20. století
Spolupráce violoncellisty Tomáše Jamníka a pianisty Ivo
Kahánka přinesla vynikající hudební zážitek: v sonátách
Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Miloslava Kabeláče (vydal
Supraphon) vyjádřili myšlenkovou hloubku skladeb a prokázali
vytříbenou interpretační techniku. Oba v posledních letech
úspěšně vystupují na domácí i evropské hudební scéně a mají za
sebou vítězství v prestižních soutěžích: Ivo Kahánek mj.
zvítězil v rozhlasové soutěži Concertino Praga, Tomáš Jamník
získal cenu Českého rozhlasu, oba jsou také laureáty
mezinárodní soutěže Pražského jara. Kahánek v roce 2004
zvítězil v klavírní soutěži Pražského jara a letos v létě
úspěšně debutoval s BBC Symphony Orchestra pod vedením Jiřího
Bělohlávka. Tomáše Jamníka připravoval od raného dětství
profesor Mirko Škampa, na konzervatoři byl studentem i jeho
syna Martina. Nyní ještě studuje na HAMU pod vedením Josefa
Chuchra. Ivo Kahánek je žákem Ivana Klánského. Významný vliv
pedagogů je na výkonech a na domácích i mezinárodních úspěších
mladých hudebníků znát; nové CD je však zároveň jejich osobní
interpretační vizitkou dosvědčující už jejich vlastní, osobitý
přístup k hudbě.
Výběr skladeb má invenční dramaturgii: Sonáta pro violoncello
a klavír Bohuslava Martinů je ambiciózní třívětá skladba
z roku 1941 s ideovým vrcholem v prostřední pomalé větě;
projevují se v ní již názvuky počínajícího příklonu k novému
hudebnímu výrazu. Variace na Rossiniho téma inspirovala
belcantová melodie z Mojžíše. Martinů tu dává prostor pro
vyznění obou nástrojů a na základě Rossiniho vytváří nové
zvukové obrazy které – aniž ztrácejí původní harmonický základ
– obsahují nezaměnitelné znaky hudby 20. století. V první větě
Janáčkovy Pohádky pro violoncello a klavír z roku 1924
převažuje lyrika inspirovaná dílem L. N. Tostého, druhá věta
obsahuje hravé pasáže, zatímco závěrečná část graduje do
hrdinské a zároveň i snové polohy. Sonáta Miloslava Kabeláče
z roku 1941 patří k nejpozoruhodnějším opusům domácí
literatury pro dané nástrojové obsazení; odrážejí se v ní
konstrukční postupy typické pro skladatelovu tvorbu té doby –
zejména vědomá práce s intervalovou strukturou, modální
omezení tónového materiálu i záliba v passacaglii.
Agáta Pilátová, spolupracovnice Týdeníku Rozhlas |
