|
|
 Petr Pavlovský,
publicista
Žánrové meze hororu
S úmrtím Josefa Vinkláře (18. září) nemohla stanice Český
rozhlas 3 – Vltava programově počítat, ale fatální náhodou
měla na 20. září zařazenu inscenaci nejlepší rozhlasové hry
BBC roku 1989, Sonáty pro Stalina od Davida Z. Mairowitze,
nastudovanou před sedmi lety.
Děj se odehrává převážně v prostorách stalinského státního
rozhlasu. Velký Džugašvili si tam večer z rozmaru, s jakousi
sentimentální vzpomínkou, zatelefonuje, že by chtěl nahrávku
s Mozartovou sonátou, v podání jisté vyhlášené virtuózky.
Problém je v tom, že dotyčná, obžalovaná z účasti na
trockistickém spiknutí, už léta hnije v kobce Ljubljanky a
všechny její nahrávky byly „samozřejmě“ ihned po odsouzení
zničeny. Úkol rozhlasových i dalších „odpovědných pracovníků“
je jasný: dovézt ji ihned z vězení do studia, přimět ji nahrát
sonátu, která bude obratem doručena vládci k snídani; pak
hudebnici obratem vrátit mezi lidské splašky.
Vlastní děj se odehrává v úděsné atmosféře různě stupňovaného
a proměňovaného strachu úplně všech postav – kromě té jediné,
která už může ztratit jenom své dlouhodobé utrpení.
Samozřejmě, představa, jak zchromlá, podvyživená a zavšivená
lidská troska hraje Mozarta, jakkoli pod injekcemi a se
zavedenou kapačkou se asi vymyká realitě, ale zde jde spíš o
princip: o Stalinově chování k umělcům je toho známo dost.
Zahrát inscenaci, jejíž všechny postavy žijí v akutním strachu
z existenčního zničení svého i svých blízkých, je na pokraji
nemožnosti. Tým režisérky Lídy Engelové to dokázal, a i když
nespravedlivě pominu všechny ostatní, musím zmínit právě
Josefa Vinkláře. Jeho „demiurg“, Semjon Pavlovič, byl
neskutečnou, ale přesto uvěřitelnou směsí arogance,
cyničnosti, strachu, ale i špetky soucitu, hrůzy
z představitelného i nepředstavitelného, prostě ztělesněný
subjekt i objekt totality. Tím dodal celému dílu přízračný
odér až štítivé hrůzy, s nímž se ostatní výkony sladily.
Sedmdesát minut poslechu se zaťatými zuby.
Když jsem se po poslechu do té míry „emocionálně otřepal“,
abych o něm mohl psát, a, pravda, potřeboval jsem k odstupu
skoro týden, musel jsem si závěrem položit obligátní kritickou
otázku: co to vlastně bylo za žánr? Nic hrůznějšího jsem
v životě neslyšel – takže horor? Ale kdeže! Horor, podobně
jako detektivka či krimi, musí být zjevně „fiction“,
vymyšlenost, byť i naplněná pravděpodobnými reáliemi. Tenhle
příběh sice není dokumentární, je to také fiction, ale taková,
že se podobně asi stala, a bůhví kolikrát. To je tak strašné
pomyšlení, že prostě nemá jméno, pokud se nespokojíme
s obecným: je to lidskými stvůrami vytvářené peklo na tomto
světě.
Ne nadarmo se u nás jedním dechem mluví o osvětimské i
jáchymovské lži. Konečně, čím se ideově liší uniformní čepice
člena NKVD a gestapáka? V umístění na stánku v Karlovce to
není; naopak, shoda je v těch skutečných lebkách obětí za
nimi. |
