|
|
Ve víru tance se skvějí všechny barvy
Česká televize pokračuje v záslužném uvádění filmů Alexandra
Sokurova, vesměs značně výlučných a vyžadujících notnou
vstřícnost. Sokurov však natočil i snímek divácky
stravitelnější, byť ně vždy plně srozumitelný. Ruská archa
(čtvrtek 1. listopadu, ČT 2, 21.40), připravená ve složité
mezinárodní koprodukci, totiž předpokládá obeznámenost s
dějinami a jejich důležitými tvářemi.
 Špičková
snímací technika tvůrci dovolila natočit celý film jakoby v
jednom nepřetržitém záběru, kdy volně se pohybující kamera
proplouvá jednotlivými sály petrohradské Ermitáže, obhlíží
tamější umělecké skvosty i davy lidí, aniž by se nechávala
svazovat časovým vymezením. Před našima očima doslova defilují
poslední staletí moderních ruských dějin. Oko kamery totiž
zastupuje pohled současného Rusa (jehož nikdy nespatříme),
jenž se záhadným nedopatřením propadl do minulých epoch, jimiž
většinou může procházet, aniž by si jeho přítomnosti někdo
všiml.
Tento nespatřený ruský patriot se stává jakýmsi svérázným
průvodcem jinému „propadlíkovi odjinud“, francouzskému
diplomatovi z počátku devatenáctého století, jenž udiven – už
tím, že náhle rozumí a mluví rusky – přihlíží zákrutům ruské
minulosti v širokém rozpětí až k dnešku, jak napovídají
současní návštěvníci i soudobé vedení Ermitáže. Avšak je
nepochybné, že režiséra více okouzlují technické vymoženosti
nežli přinášená výpověď.
Nepochybnou předností filmu je inscenační suverenita, která
ani na okamžik nezakolísá. Sokurov bravurně zvládá postupné
představování lidí ocitnuvších se před kamerou, která případně
zvěční jakoby náhodně zachycené repliky. Vyvrcholení přináší
rozlehlá plesová sekvence (hudebně ji podkresluje mazurka z
Glinkovy opery Ivan Susanin), kdy se kamera coby převtělení
bezcílně bloumajícího hrdiny proplétá v tančícím davu.
Detailně si prohlíží jednotlivé tanečníky, aby vzápětí
zaostřila na celý orchestr a z nadhledu sledovala víření
jásavě světlých dámských toalet, které se prolínají s tmavými
uniformami mužů. Filmovému znalci se okamžitě vybaví podobně
rozvířený a snad ještě expresivněji inscenovaný rej tanečníků
v proslulé barevné sekvenci z druhého dílu Ejzenštejnova Ivana
Hrozného...
Jan Jaroš,
filmový publicista
Foto archiv |
