|
|
Študáci a kantoři roku 2007
Že by režisér Tomáš Vorel „naskočil“ na módní vlnu
teenagerovských filmů? Kdeže, jeho Gympl není líbivým zbožím
z butiku pro mladé, spíš hořkým pohledem na jejich svět v
konfrontaci s teritoriem dospělých. Když se ty světy protnou,
jiskří to víc nepochopením a trapností než vzájemnou
tolerancí. Příběh studentů, kteří vášnivě praktikují svou
touhu zanechat otisk ve veřejném prostoru v podobě graffiti a
podřizují tomu i životní styl, nemá pozitivní hrdiny. Všichni
se vyznačují nějakým šrámem na kráse: rodiče i většina učitelů
nepochopením pro mladou generaci, rebelští sprejeři absencí
byť špetky zodpovědnosti, což je i v jejich věku povážlivé.
Porozumění pro mladé má pouze pedagog, který se chová jako
začátečník a není schopen realizovat ušlechtilé zásady
v praxi. Obraz je to rozporuplný a zdaleka ne vždy veselý,
ačkoliv se žánrově vymezuje jako komedie. Spíš jde o smutnou
grotesku. Tím poněkud připomíná prvorepublikové snímky o
študácích a kantorech, kde se vedle komediálních situací a
dialogů našly náznaky sociálních problémů i emočně vypjaté
scény. V Gymplu působí výmluvně třeba druhé zaměstnání
profesora fyziky, marná snaha češtináře „vnutit“ studentům
četbu Havla či sociální rozdíly mezi Petrem a Michalem.
 Neradostný
obraz současné školy a vztahů generací lze přijmout jako
nadsázku. Místy působivou (ředitelka v podání Evy Holubové,
Milan Šteindler jako fyzikář), někdy rozpačitou (Matonohův
humanista), jindy až kontraproduktivní (Tomáš Hanák jako
otec). Jejich gesta vzbuzují až podezření, zda se tvůrci
nechtěli mladým trochu podbízet. Naproti tomu obraz studentské
mládeže, jakkoli snad místy obtížně přijatelný a šokující, je
vcelku výstižný a má k pravdě blíž.
Vorlův film postrádá přísnou dramaturgickou výstavbu a některé
figury i situace zbytečně srážejí jeho vyznění; je však
sympatické, že autor nevyslovuje definitivní soudy, nevnucuje
své pravdy. Kreativní spolupracovníky měl v hercích a zejména
v kameramanu Marku Jíchovi a tvůrcích hudby (Wich a spol.),
kteří se zasloužili o svěží tempo a rytmus snímku.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto archiv |
