|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista
Sbohem, pane bohém...
Je mi trochu trapné se vám s tím, milí čtenáři, svěřovat, ale
já už jako starší dítě (nemyslím tím dnešního sebe sama, o
kterém si to naopak může myslet třeba moje žena, ale zhruba
tak dvanáctiletého Járu Vanču) jsem chtěl být, až vyrostu,
nejvíce ze všeho bohémem. Nevím, co mne na tom povolání
nepovolání tak přitahovalo, představoval jsem si asi, že
takový bohém nemusí chodit do školy ani do práce, žije jak
ptactvo nebeské, neseje, nežne a přece se nějak protluče.
Poté, co jsem si přečetl slovníkovou definici, dle níž je
bohémem volně, nekonvenčně žijící, často nadaný člověk, zvl.
umělec, jsem už za svým cílem vykročil důsledně, a dosáhnuv
zletilosti, přinutil jsem se málo spát, holdovat alkoholu,
tabáku a spolužačkám, to vše při studiu vysoké školy
uměleckého zaměření, kterouž jsem navíc stylově absolvoval
teoretickou prací o Jaroslavu Haškovi. A stav se takto povýtce
graduovaným bohémem, těšil jsem se na nastalý nekonvenční
život v podobě jednoho nekonečného mejdanu. A vlastně jsem se
svým způsobem dočkal, leč v časech bohémě krajně nepříznivých,
v končících letech sedmdesátých a nastávajících osmdesátých.
Zpětně vzato, nestěžuji si, dosti alotrií jsme se navyváděli
v partičkách literátských a později i výtvarnických, neboť
hordy básnické a houfy malířské táhly odjakživa pospolu (citát
je vzat z textu iniciačního románu Ze života pařížské bohémy
Henriho Murgera, tedy odborníka doslova na slovo vzatého).
Chyběl tomu všemu ovšem jediný, zato dosti důležitý vnějškový
faktor, tedy svoboda. Leč kdo si počká, ten se dočká: za
perestrojky a pak, v časech převratových a lehce
popřevratových, zažívala česká bohéma léta vůči sobě
nejvstřícnější, naplněná téměř konvenčně nekonvenční aktivitou
všelijakých stolních společností, zakládajících vše, co bylo
jaksi závislé právě na nezávislosti.
A když pak už úplná svoboda ovládla mysl charakterů i důsledně
nebohémských, zapomněla – světe div se – bohéma jaksi sama na
sebe. Ne že bychom se s přáteli napříště nescházeli tu na
vernisážích, tu na premiérách, nepili zdravotně závadné nápoje
a nesnovali příští akce, to bych zas novým časům křivdil. Ale
už téměř nikdo neměl čas být na čase nezávislý, málokdo z nás
si mohl dovolit sejít se třeba jen každého čtvrtého ve čtyři
hodiny v hospodě čtvrté cenové skupiny. (Mladou generaci do
toho samozřejmě nepočítám; opravdový bohém si musí svou pověst
zasloužit věrností způsobu života po dlouhá léta, navzdory
problémům sociálním a třebas i zdravotním. Anebo mít kořínek
jako svého času takový Jakub Arbes...)
A tak si říkám, aniž bych následující příklady hodlal třeba
jen mimovolně srovnávat: neměl jsem já v dětství chtít být
jednou třeba úplně konvenčním padouchem anebo suchopárným
technokratem? Ti se přece živé vody dnešní svobody, na rozdíl
od bohémů, umějí nalokat plnými doušky... |
