|
|
Kdo jednou vstoupí do nejvyšší politiky
 Mladé
režisérce Lindě Jablonské se při natáčení dokumentu Kupředu
levá, kupředu pravá (čtvrtek 8. listopadu, ČT 2, 20.00)
podařilo získat důvěru jak mladých komunistů, tak mladých
konzervativců – obě politicky protilehlá seskupení ji vpustila
do svého středu. Autorka zachycuje nejen dění v zákulisí
sekretariátů a na manifestacích, ale sama také pokládá
doplňující otázky, nechává jednotlivé aktéry vypovídat o zrodu
jejich přesvědčení, zájmech, sociálním a rodinném zázemí, o
partnerech či partnerkách.
Zaznějí zajímavé postřehy komplikující obvyklé výklady: mladí
lidé někdy přebírají postoje svých rodičů, jindy se staví do
ostré opozice, všimneme si i poněkud jednodušší maminky, na
niž její pravicově uvědomělý syn marně působí. Spatříme matku
s dcerou, přespávající na jedné posteli, i studenta, jemuž
rodiče koupili vlastní byt. Zastřešující ideou je ovšem vztah
ke komunismu: zatímco konzervativci jej v nejlepším případě
považují za opium lidstva, komunisté v něm vidí jedinou
smysluplnou budoucnost a záruku rovnosti.
Vyprávění uvozuje filmový týdeník z roku 1946 přinášející
zpravodajství o tehdejších volbách, uzavírá je koláž
televizních šotů s výpověďmi nejrůznějších politiků na téma
nedávného politického patu, kdy žádná ze stran nebyla schopna
prosadit svou vládu. Do tohoto vymezení režisérka vsunuje své
postřehy o mladých lidech s vyhraněnými názory, kteří se
netají ambicemi vstoupit na politické kolbiště v dresech svých
„mateřských“ stran, tedy komunistů a občanských demokratů.
Vyhýbá se jakékoli ironizaci, ačkoli se občas vnucovala (třeba
při pletení copu u mladé komunistky nebo při zušlechťování
konzervativcova zevnějšku v soláriu), obejde se bez jediného
slova komentáře. Důsledně zůstává mimo sledované názorové
proudy, nic nevnucuje ani neobhajuje. Spoléhá se na divákův
úsudek.
Dokument má nepochybnou vypovídací hodnotu; možná skutečně
zachytil tváře a postoje těch, kteří jednou vstoupí do
nejvyšších politických pater. Ač se komunisté i konzervativci
liší používaným slovníkem, životním stylem a samozřejmě
vyznávanými názory, spojuje je nesmiřitelnost, více či méně
skrývaná arogance, fanatické přesvědčení o vlastní pravdě.
Příznačné je pro ně černobílé vnímání skutečnosti, ovládají je
emoce, vyznávají zjednodušená schémata, která vášnivě
prosazují, aniž by o nich dále přemýšleli či dokonce
zapochybovali, natolik jsou uzavřeni do svých ulit.
Jan Jaroš,
filmový publicista
Foto archiv |
