|
|
Valdštejn ve světě Jaroslava Durycha
Když v roce 1929 vyšel rozsáhlý román Jaroslava Durycha
Bloudění, kritika se přes různé výhrady shodovala na tom, že
české literatuře se dostalo díla zcela mimořádného, které
zásadním způsobem mění dosavadní chápání historického románu.
Durychově románové trilogii z období třicetileté války budou
věnovány další vltavské Schůzky s literaturou (neděle 18.
listopadu, ČRo 3 – Vltava, 20.00).
 „Durychovo
Bloudění je jistě krásná a silná věc. Vezmeš-li po něm do ruky
dosavadní historický román český a čteš-li například Jiráska,
je ti, jako bys po bronzu a mramoru bral do ruky hlínu nebo
piliny,“ napsal F. X. Šalda.
Mýtický vévoda
Recenzenti se tehdy nejvíce pozastavovali nad tím, že vévoda
Albrecht z Valdštejna, ústřední postava, nestojí vůbec
v popředí a autor jej nevykreslil s dostatečnou
přesvědčivostí. Podle slov Arne Nováka „rýsuje se sice se
sugestivní záhadností na pozadí většiny kapitol, ale spíše
jako trpná oběť ironického zákona světa než jako činný strůjce
osudu. Ostatně čtenář jeho skutečnou velikost pod sugescí
spisovatelovy účasti jenom tuší, aniž jest intencemi a akcemi
Valdštejnovými o ní přesvědčován“. Pavel Eisner možná jako
první vyslovil přesvědčení, že tento pohled na vévodu
zpovzdálí a jen jakoby skrze mlhu či mraky bouřlivé doby je
výsledkem autorova promyšleného záměru.
Durych věnoval přípravě Bloudění devět let důkladného studia a
usilovné práce. Jejich plodem byla dále – vedle řady
publicistických prací a tří souborů cestopisných črt – také
trojice mistrných povídek se společným názvem Rekviem
a podtitulem Menší valdštejnská trilogie. Zde je princip
„skrytosti“ postavy frýdlantského vévody doveden ještě dál než
v románu: povídky se totiž odehrávají již po vévodově smrti,
ale nesmírná síla Valdštejnovy osobnosti ovlivňuje různým
způsobem dál myšlenky a skutky jejich hrdinů.
Kolem Albrechta z Valdštejna se vytvořila řada mýtů. Asi
nejznámější z nich, legenda o tom, že ve své pýše pomýšlel na
českou korunu, a proto vedl tajná jednání s nepřáteli svého
pána, císaře Ferdinanda II., má původ asi už v pamfletických
textech, které vznikaly po chebské vraždě proto, aby dodatečně
ospravedlnily nečistý způsob, jímž se Ferdinand II. svého
vojevůdce zbavil. Výsledky nejnovějšího bádání vedou mnohé
historiky k příznivějšímu hodnocení Albrechta z Valdštejna a
zdá se, že Valdštejnovo jednání bylo spíše než touhou pomstít
se císaři vedeno až příliš velkorysými politickými plány,
směřujícími k ukončení války a k soustředění alespoň
středoevropských zemí k boji proti hrozícímu tureckému
nebezpečí.
Ti, o nichž dějiny mlčí
Zejména v minulosti se němečtí historici snažili interpretovat
Valdštejna jako osobnost hájící proti Habsburkům říšské (tedy
německé) zájmy, naopak například Josef Pekař soudil, že
příčinou Valdštejnova pádu byla nerozhodnost, s níž váhal
zlomit moc Habsburků a zbavit České království jejich vlády.
Odmítán, nenáviděn, zavrhován, anebo oslavován, Valdštejn vždy
poutal pozornost a vyvolával rozporuplná i protichůdná
stanoviska.
Jaroslav Durych byl Valdštejnem velmi zaujat. „Velikost lidská
jest nebezpečna sobě sama. Jest principem lidstva, že ji musí
vždy včas zničit,“ napsal ve stati Zrcadlo valdštejnské.
Zastával názor, že zradil nikoli Valdštejn císaře, ale naopak
císař svého generalissima. Přesto však položil těžiště svého
Bloudění jinam, do osudů hrdinů „malých“ dějin, lidí, o nichž
„velké“ dějiny mlčí. Právě oni nesou poselství o bloudění
v kruté válečné době, o klopotném hledání vztahu k Bohu, o
hledání pravdy a vlastní cesty, z něhož může vzejít nová
naděje nejenom pro ně samé, ale pro celou českou zemi.
Nesnadný Durych
Durych uchvacuje především svým stylistickým uměním, barokní
expresivitou a naléhavostí, ale i smyslem pro grotesknost a
neúprosnou ironií. Podle Šaldy na vrcholných místech jako by
oživoval šerosvit Rembrandtových pláten. Scény, jako je
dobývání Magdeburku císařskými vojsky, Kajetánova jízda
mrazivou nocí, „danse macabre“ povídky Valdice, při němž
švédský generál Banér ve valdickém klášteře znesvěcuje
Valdštejnovu hrobku, a mnohé další scény patří k těm
nejkrásnějším stránkám v české literatuře vůbec.
Číst Jaroslava Durycha není snadné, ale každému, kdo pronikne
do jeho mnohdy přízračného a hořce ironického světa, se
dostává odměny v podobě čtenářského zážitku, který přetrvává
navždy. Přesně to vystihl Pavel Eisner v roce 1931 ve své
přednášce o Durychovi, když o Bloudění napsal: „Neboť
nepřečtete té knihy, aniž vás promění. A promění tím, že něco
chce; odtud právě její odpudivost; neboť canaille (verbež –
překlad redakce) dneška již téměř zapomněla, že každé skutečné
dílo umění něco chce.“
Jaroslav Havel, redaktor nakladatelství Academia
Foto archiv |
