|
|
 Zabít
otce a otevřít svou duši
Hra Johna Millingtona Syngeho Hrdina Západu vyvolala při svém
prvním uvedení v roce 1907 protesty dublinských diváku. Příběh
mladého Christyho Mahona, který získává přízeň a obdiv irských
vesničanů vyprávěním o tom, jak rýčem roztříštil lebku
vlastnímu otci, iritoval zřejmě neméně než tón, s nímž je
traktován. Za sto let se mentalita Západu výrazně změnila a
mnozí jeho současní mediální hrdinové jako by si z Christyho
brali mustr. Rostoucí frekvence inscenování této hry na
českých scénách od devadesátých let nepřímo potvrzuje, že
k Západu patříme.
V pražském Činoherním klubu nastudovali Hrdinu v překladu
Martina Hilského a nápadité režii Ondřeje Sokola. Nápadité
nejen proto, že přesně odměřuje dávky drastiky, komiky a
poezie, jejichž směs vytváří již vzpomenutý zvláštní
syngeovský tón, ale hlavně proto, jak ostře dokáže
charakterizovat komunitu, která je s to učinit ze zabijáka
svůj idol. Ten zabiják v podání Jaroslava Plesla ostatně
prochází pozoruhodnou proměnou. Nejdřív je to ubožátko
rozklepané vlastním činem, a když zjistí, jak imponuje
(zvláště vesničankám), stává se vychytralým obejdou. Čím
častěji svou „story“ vypráví, tím víc jí ale propadá a bezděky
odkrývá prostou a zároveň naivně básnivou duši.
Výstupy žen, které ho obdivují, jsou jako z komedie dell?arte.
Margaretu Flahertyovou, která si při lovení Christyho počíná
nejúspěšněji, vykresluje ale Kateřina Lojdová snad až příliš
jednostrunně coby tvrdou bytost. I když, pravda, asi není
lehké být dcerou tak bytostného opilce, jakého z hospodského
Flahertyho činí skvělý Vladimír Kratina. Herci své postavy
tvarují nejen s ohledem na jejich charakter, ale též s ohledem
na to, aby v konstelacích figur vznikaly působivé analogie a
kontrasty. Například Matěj Dadák září právě uměřeností a
mírností, s níž podává přízemně střízlivého, a proto i
neúspěšného Margaretina snoubence Shawna. A když vstoupí na
jeviště Michal Pavlata v roli domněle mrtvého starého Mahona,
je brzy jasné, proč na tohoto nesnesitelně vitálního
dominátora vztáhl syn ruku. Ale běda, když Christy
vyprovokován vesničany tak učiní ještě jednou a opět
neúspěšně! To ho pak chtějí lynčovat. Naráz je ta
svatouškovská zběř morální. Jsou jen dva, kteří mu pomohou:
vdova Quinová, u níž díky plastickému výkonu Ivany Wojtylové
diváka napadne, zda jejím předobrazem nebyla Máří Magdalena, a
pak Christyho otec. Díky této slitovnosti se ke konci zřetelně
otevírá nejen symbolická rovina hry, ale i její humánní
poselství.
Bronislav Pražan
Foto Pavel Nesvadba |
