 Vzhůru
na Zeď!
aneb Turistika po čínsku
„Kdo nevystoupil na Velkou zeď, není správný Číňan,“ prohlásil
prý kdysi předseda Mao. Je to jen otázka překladu, ale
nepochybuji o tom, že toto heslo se vztahovalo i na Číňanky.
Vyvolalo podobně nadšenou kampaň, jakou kdysi způsobila jiná
Maova slova vyzývající k tomu, aby se každý čínský zemědělec
stal malým výrobcem oceli. Tak jako v oněch počátečních letech
kulturní revoluce houfně rostly na zahrádkách a políčkách
čínských zemědělců malé vysoké pece, s podobnou odhodlaností
se miliony Číňanů po Maově výzvě vrhly na Velkou zeď, aby
stanuly na některé z jejích vyhlídkových plošin.
Doba se mění, Čína nechala domácí uplácané vysoké pícky
vychladnout, otevřela se světu a nažhavila turistický ruch.
Maova hesla se tvůrčím způsobem ujaly cestovní kanceláře a
vytvořily slogan podobný: „Kdo nestál na Velké zdi, jako v
Číně nebyl!“
Všechny cesty vedou do Badalingu
Ne, nechci ani v nejmenším tvrdit, že přijíždějící turisté
potřebují k návštěvě Velké zdi podobné pobídky. Kdokoli do
Číny přijíždí, byť na sebekratší dobu, dobře ví, jaký stavební
div světa se vine na sever od Pekingu, a pokud mu zbyde jen
půlden volna, zavelí na své průvodce – Vzhůru na Zeď!
Osobně jsem toto heslo vyhlásil v okamžiku, kdy mě do mého
pekingského působiště přijeli navštívit moji synové.
Na zvolání „Vzhůru na zeď!“ jsou Číňané dobře připraveni.
Vybrat si můžete z řady způsobů, jak se ke Zdi dostat. Tedy na
oněch několik částí Zdi, které byly v posledních desetiletích
pečlivě zrekonstruovány. Nejbližší a také nejznámější je úsek
u pevnosti Badaling, který leží v průsmyku severních hor asi
osmdesát kilometrů na severozápad od hlavního města.
Na toto místo se můžete dostat nejpohodlněji taxíkem anebo o
něco levněji turistickým autobusem, který vypravuje každý
větší hotel v centru Pekingu. Jezdí k němu pochopitelně i
domácí pravidelné linky. Naše volba – z důvodů ryze
praktických – patřila té poslední možnosti. Slibovala nejen
nejlevnější způsob dopravy, ale také také relativní volnost:
bude jen na nás, jak dlouhou dobu na Zdi strávíme, žádný
průvodce nás nebude popohánět, zpátky se vrátíme, až se nám
bude chtít.
Avšak na to, aby vám tuto drobnou míru relativně samostatného
rozhodování zhatili, jsou Číňani dobře připraveni. Mají
vypracovanou důkladnou síť „odchytu“ turistů, kteří se – ať už
ze šetrnosti, či z jakéhokoli jiného těžko pochopitelného
důvodu – rozhodli uniknout organizovanému turistickému dění.
Muzeum dynastie Ming viděti...
„Pojedeš na stanici metra Jishuitan, tam půjdeš asi dvě stě
metrů na východ a nasedneš do místní linky číslo 95. Ta vás
odveze až do Badalingu,“ poradil mi kolega v redakci.
Zajásali jsme, jak snadno jsme objevili autobus číslo 95. U
jeho vchodu stála drobná Číňanka s megafonem a za vytrvalého
drmolení hrnula dovnitř jednoho Číňana za druhým. Nastupte,
nastupte, mávala rukou, když na nás přišla řada.
„Moment, my chceme do Badalingu,“ říkal jsem.
Jak se dalo čekat, v její zásobě anglických slov existovala
pouze dvě. OK a Yes. Když slyšela jméno Badaling, použila obě
a postrčila nás do nitra téměř zaplněného vozu. Mezi houfem
černých hlav našich čínských spolucestujících jsme spatřili
dvě světlé kštice. Ukázalo se, že jsou to Australané.
„Prosím vás, jede to opravdu k Velké zdi?“ obrátil jsem se na
onen páru turistů středních let.
„Doufáme, ale on je to snad nějaký zájezd, který objíždí ještě
jiná místa. Nevíte, kam to všude jede?“ zeptal se mě muž a mně
bylo jasné, že byli odchyceni stejným způsobem jako my.
Přiznal jsem, že nemám zdání, ale to už se dal autobus do
pohybu.
Průvodkyně od každého vybrala sumu, která byla nečekaně nízká.
Na můj opakovaný dotaz, kam že to všude jedeme, spustila
dlouhý výčet, z něhož jsem porozuměl pouze slovu Ming. Aha,
takže nás neminou hrobky Mingů. Dobrá, rezignoval jsem, hrobky
Mingů jsou jistě slavným místem. Australané na tom byli
podobně. Muž rezignovaně pokrčil rameny, jeho žena beze slova
kroutila hlavou.
První zastávkou však nebyly slavné hrobky Mingů, ale jakési
poměrně nevzhledné betonové muzeum, které bylo rovněž
zasvěceno Mingům. Průvodkyně nám dala najevo, že je jen na
nás, zda ho navštívíme: prohlídka bude trvat hodinu.
Spolu s Australany jsme se dohodli, že si prohlídku odpustíme.
Zatímco jsem se svými syny usedl do vlídného stínu a popíjel
minerálku, Australané prohlásili, že se jdou projít po okolí.
Asi za padesát minut se z muzea vyhrnul dav našich
spolucestujících, naskákal do autobusu a průvodkyně zavelela:
„Vzhůru na zeď!“
„Moment,“ zavolal jsem na ni. „Ti dva, co tu seděli,“ ukázal
jsem na prázdná místa, „ti dva tu ještě nejsou!“
„Ó,“ vypravila ze sebe průvodkyně a zatvářila se lítostivě.
„Opravdu?“ Chvíli těkala pohledem po okolí, když však dvojici
nikde nazahlédla, pokrčila rameny a dala pokyn k odjezdu.
Australany jsme už nikdy neviděli.
Vzhůru na Zeď!
Pak už autobus zamířil k pevnosti Badaling. Mohutnost Zdi,
která se táhla donedohledna a prudce stoupala na strmé kopce,
nám vzala dech. Její zdolání nás pak připravilo o jeho
poslední zbytky. Průvodkyně nám na tento úctyhodný sportovní
výkon dala 45 minut.
Rychle jsme si zvolili jednu ze dvou možností. Moji trénovaní
synové nezaváhali ani na okamžik a vybrali si levou stranu,
která byla daleko strmější a vyšší nežli mírný sklon Zdi po
pravé straně silnicie.
Zahájili jsme výstup, který, jak jsem vzápětí pochopil, moji
synové pojali jako prověrku své kondice. V rychlém tempu jsme
svorně vystoupali asi do poloviny, cestou jsme se jen na
okamžik zastavovali na jednotlivých strážních věžích. Fotka se
Zdí, fotka s krajinou, fotka s Číňankami, které si přály být
zvěčněny spolu s mými syny. Na dalších věžích jsme čínské
spolucestující postupně nechávali za sebou, bylo zřejmé, že
představu výstupu až na samý vrchol vzdávají. Moji synové
začínali nabírat náskok i přede mnou.
„Jestli chcete dojít až támhle k té věži,“ ukázal jsem na
vzdálený vrcholek kopce, na kterém se tyčila znejvyšší věž,
„jděte klidně napřed. Nemusím být všude. Počkám na vás někde
cestou.“
Synové radostně souhlasili a začali se mi vzdalovat.
Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se zachovám stejně
jako naprostá většina čínských spolupasažérů, že tedy chvíli
posedím na jedné z věží uprostřed strmého svahu a dám se na
sestup. Ale pak se ve mně cosi vzpříčilo. Přece nejsi ještě
tak starej a línej, řekl jsem si. Přece ten výstup nevzdáš! A
vyrazil jsem po schodech, jejichž záludnost spočívá v tom, že
každý je jinak vysoký.
Na poslední přístupnou výspu Velké zdi jsem dorazil jen asi
deset minut za svými syny. V košili, která se dala ždímat. Se
srdcem kdesi v krku. S výrazem, který, jak se mi zdálo, v mých
synech vzbuzoval obavy, zda výstup vůbec přežiju. Ale s
pocitem vítězství nad sebou samým.
Proč tu vyprávím o propocené košili namísto toho, abych popsal
úchvatný dojem, jímž Zeď z pohledu shora působí? Proč neplanu
nadšením nad scenérií, jež se před vašima očima otevře, proč
nevychvaluji dovednost a odvahu čínských dělníků, kteří Zeď
budovali? Proč se nerozplývám nad velkorysostí projektu, který
nemá na světě obdoby?
To všechno jsou myšlenky, které vám na moment problesknou
hlavou ve chvíli, kdy zklidníte dech a několikrát stisknete
spoušť svého fotoaparátu. Ale sotva se zasníte nad tím, jak
jedinečné místo jste právě navštívili, vzpomenete si, že máte
hodinky, a zjistíte, že váš autobus odjíždí za patnáct minut.
Vědomi si toho, jak neúprosně se vaše průvodkyně zachovala
vůči Australanům, nezbyde vám nežli vydat pokyn k sestupu a
řítit se po strmých schodech dolů.
Příště už na vlastní pěst!
Na úpatí svahu, vzápětí po sestupu, který, jak známo, je vůči
stehenním svalům ještě nemilosrdnější nežli výstup, jsem v
sobě sesbíral zbytky své profesní cti a umínil si, že těsně
před odjezdem od Zdi natočím se svými syny rozhovor. Nedopadl
příliš slavně. Zmohl jsem se na poměrně stupidní otázku:
„Jaký máte pocit po zdolání Velké zdi?“
Synové se zmohli na poměrně stručnou odpověď:
„Cítíme se na pokraji smrti, ale stálo to za to!“
Následovala další cesta autobusem a pak konečně prohlídka
skutečných hrobek Mingů. Na vratkých nohách jsme se
propotáceli bludištěm podzemních chodeb, kam jsme byli
vypuštěni s tím, že zpět v autobuse máme být tentokrát už za
půl hodiny.
Tak to ne, řekl jsem si. Příště se do osidel čínských
organizovaných zájezdů už vlákat nedám! Taková místa, jakými
je Velká zeď, si zaslouží mnohem delší spočinutí, nežli určí
svým nelidským limitem vedoucí zájezdu! Už žádné cestovky, už
žádné odchyty! Příště pojedeme na vlastní pěst!
O tom, jak nesnadno se toto předsevzetí v konkurenčním
prostředí čínských turistických kanceláří naplňuje skutkem,
jsme se měli přesvědčit za týden. To jsme pomysleli na další
výlet k Velké zdi. Do té doby jsme se sotva dokázali udržet
na nohou.
Jiří Hubička,
redaktor Českého rozhlasu, v uplynulých dvou letech expert pro
české vysílání Čínského rozhlasu v Pekingu
Foto Jiří Hubička |
