|
|
 Jan
Halas, publicista
Bylo to všechno zbytečné?
V dušičkovém čase přepadají člověka nejrůznější myšlenky a
zvláště když mu není dvacet, nepřekypují optimismem. Do duše
se pomalu ale jistě vkrádá životní bilancování a pokud nejsme
buddhisti z Vinohrad (jak s oblibou říká profesor Halík), je
nám jasné, že jak jsme žili tak jsme žili a žádná nová
příležitost s tím něco udělat nám dána nebude. A tak mne
dušičkově napadá, jestli jsem náhodou neudělal chybu, když
jsem se celý život zabýval jedinou věcí – rozhlasovým
literárním vysíláním. Mělo to všechno smysl? Nezabýval jsem se
něčím naprosto okrajovým, něčím, co je určeno k brzkému
zániku? Něčím, co je určeno jen pro pár podobně postižených
jedinců? Různé průzkumy poslechovosti napovídají, že podobné
otázky jsou zcela důvodné. Lépe řečeno byly by důvodné, kdyby
člověk všem těm průzkumům věřil. Ono to ale nejde, z vlastní
zkušenosti vím, že to nejde.
Možná se vám také stalo, že náhle zazvonil telefon. Ozval se
příjemný hlas mladé dívčiny, která se nejdřív omluvila, že vás
okrádá o čas a poprosila vás o odpověď na některé otázky,
týkající se poslechu rozhlasu. V průběhu let se mi několikrát
stalo, že první otázka zněla, zda máme v domácnosti někoho
mladšího pětatřiceti let. Když jsem odpověděl záporně, slušně
mi poděkovala za spolupráci a položila sluchátko. Z toho mi
bylo jasné, že všichni posluchači starší pětatřiceti let jsou
hodni nedůvěry (jak blahé paměti kdysi prohlásil John Lennon)
a mohou se třeba uposlouchat, pro výzkumníky je to zcela
irelevantní. Jednou jsem se s tou slečnou (nevím, jestli to
byla stále ta samá) dostal dál a dokonce se mne zeptala,
kterou rozhlasovou stanici poslouchám. Když jsem jí odpověděl,
že to tak prostřídávám, občas Vltavu, občas Šestku, zavládlo
na druhém konci aparátu ticho. Pak nesměle špitla: „Ale já
jsem se vás ptala na rozhlasové stanice a vy mluvíte o něčem,
co já tady v těch papírech vůbec nemám!“ Tak jsem ji ujistil,
že poslouchám zcela regulérní stanice Českého rozhlasu, že mne
vůbec nezajímá, jaké stanice má ve svých papírech a že své
návyky měnit nehodlám.
Nechci samozřejmě všechny výzkumy poslechovosti házet do
jednoho pytle. Jsou i serióznější. Nejsem také naivní a
nevyvozuji z faktu, že občas narazím na posluchače Vltavy i
tam, kde bych je vůbec nehledal, že poslech (nikoli příslech)
rozhlasu je masovou záležitostí.
Optimismus do žil mi na semináři Sdružení pro rozhlasovou
tvorbu v Poděbradech vlil Václav Moravec. Hovořil o
digitalizační přeměně BBC a o rozšíření palety nabídky v
souvislosti s tímto technickým procesem. A víte, která
z nových stanic je druhá nejúspěšnější? BBC 7, stanice, která
vysílá nepřetržitě literárně dramatické pořady z bohatého
archivu britského rozhlasu. Vyvozuji z toho přesvědčení, že
jsem zbytečně nežil. Dovedu si totiž docela dobře představit,
že stanici tohoto typu by mohli obstarat čtyři lidé – dva
redaktoři, provozní a ekonomka. A vím také, že v našem
rozhlasovém archivu na tisíce výtečných pořadů usedá prach (to
samozřejmě jen symbolicky, vládne tam čistota a pořádek).
|
