|
|
Cesta ponížených k nejisté budoucnosti
Nejen pro americkou kinematografii třicátých a čtyřicátých let
minulého století byla příznačná salónní dramata i komedie
sugerující myšlenku, že filmaři snad v životě neviděli
člověka, který by se živil prací vlastních rukou. Mezi
nepočetné výjimky patří i několik filmů Johna Forda, jenž od
westernů občas vybočil k sociálně kritickým látkám. Vesměs se
přitom opíral o mimořádně úspěšné předlohy, které výrobci
poskytovaly záruku, že vynaložené prostředky se mu
přinejmenším vrátí.
 Hrozny
hněvu z roku 1940 (uvede ČT 2 v neděli 9. prosince v 16.10)
náleží mezi Fordovy počiny, které zdaleka přesáhly práh pouhé
zábavy. Režisér chtěl upozornit na tíživé životní podmínky, v
nichž se následkem velké hospodářské krize z počátku třicátých
let ocitlo bezpočet lidí – zvláště tíživě situace dolehla na
farmářský venkov. John Steinbeck ve svém pověstném románu s
tehdy málokdy vídanou otevřeností vylíčil bezmeznou bídu lidí
donucených opustit své domovy a putovat vstříc neznámému
osudu. Ford přitom výmluvně splétá soukromé starosti hlavních
hrdinů s celospolečenským záběrem: na bezcílné cestě vidíme
přibývat stále více zubožených nešťastníků, deptaných vlastním
ponížením i podezíravostí státní moci, policejní šikanou,
bezohledností těch jen o málo úspěšnějších. Ani sezónní česání
ovoce neposkytne potřebnou obživu, ani stávka se nezdá být
řešením.
Hrozny hněvu nehledají ideální a vzorné jedince: hlavní
hrdina, zprvu výbušný, sobecký, pozvolna však stále
uvážlivější Tom (v působivém ztvárnění Henrym Fondou, jenž se
oprostil od jakýchkoli westernových póz) nedávno vyšel z
vězení. Pronásleduje jej stín vraždy, byť spáchané v
sebeobraně, i vědomí, že tlak bezpráví plodí jedině další
zoufalé činy. Rodinná soudržnost symbolizovaná osádkou starého
nákladního auta i postavou laskavé, současně však nepoddajné a
nepřízni osudu houževnatě vzdorující matky (Jane Darwellová),
je přesto pevná, každodenním střetům s nevlídnou realitou
hrdinové vzdorují. Na působivém vyznění se vedle dobře
vystavěného příběhu podílela i šerosvitná kamera Gregga
Tolanda, zachycující prašné i blátivé cesty jako bezbřehé, ve
znavených obličejích vyhmátl rezignovanou bezmoc. A hromadným
scénám s davy zbavenými obživy vtiskl nezastřeně varovný
podtext.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Fox Broadcasting Company |
