|
|
Když Vltava vysílá „zmetky“
Ne, nemějte strach, věta v titulku neznamená nic jiného, než
že se vysílá „z METky“ – tedy z Metropolitní opery v New Yorku
(MET). Po ránu je to den jako každý jiný, ale s večerem
narůstá nervozita přinejmenším tří lidí: redaktora Ivana
Rumla, režisérky Vlaďky Davidové a příslušného hlasatele (v
tomto případě i autora článku), který operními večery provází
z pražského studia. O tom, co všechno přenosu z MET na Vltavě
předchází, jsou i následující řádky.
Aby sestava byla kompletní, k „orchestru“ v budově na
Vinohradech připočtěme ještě technika na „příjmu satelitu“ a
zvukového technika na vysílacím pracovišti, jehož jediné
chybné posunutí páčkou může způsobit karambol. Kolem půl sedmé
večer – hodinu před začátkem – už tu místo klimatizovaného
vzduchu koluje prudce výbušná směs, která třaská rozžehnuta
sebemenší jiskrou.
Co je to „palmový háj“
Labyrintem chodeb Studiového domu přicházíme na vysílací
pracoviště. Není tu slyšet vlastního slova. Je po sedmé hodině
večer a vysílací technička u mixážního pultu předvádí tanec
zběsilé chobotnice. Domlouvá se s redaktorem živě vysílané
Čajovny, jak a kterou hudbu vynechat či naopak zkrátit. Do
toho programový hlasatel z vedlejšího studia žádá, aby Čajovna
skončila dvě minuty před půl osmou – aby stihl hlášení, než se
přepojí do MET.
Ale to už se z malého reproduktoru ozývá nepříjemné pískání
(asi takové, jako kdysi vydával televizní monoskop). Hluboký
mužský hlas americkou angličtinou oznamuje, že jde o technický
test, jehož prostřednictvím máme zkontrolovat a seřídit
parametry zvuku. Technička kromě kontroly modulační linky
odpovídá režisérce na dotaz, kam je možné nastavit rezervní
hudbu, kdyby se přerušilo spojení. Má jen jednu hlavu a jedny
ruce na čtyřiadvacet barevných šoupátek, v nichž se musí
dokonale vyznat. Radši se jí tedy na nic neptejme, patrně by
už vrčela.
Zatím v nedaleké kanceláři spolu s Ivanem Rumlem dolaďujeme
scénář přenosu. Bez jeho pečlivé přípravy bych měl před sebou
velmi krušné a horké chvíle. Informace k programu, obsazení
opery i časový rozvrh jednotlivých hlášení dostávám
s několikadenním předstihem. Mám tak možnost upravit si text
takzvaně „do pusy“, ale také graficky. Plně se tu uplatňuje
známá poučka, že čím větší improvizace, tím více musí být
připravená. Takže si text člením na odstavce větším či menším
písmem, abych si naznačil případné škrty nebo naopak pasáže,
kterými mohu natahovat čas. Zavedli jsme si pro tyto odstavce
pojem „palmový háj“ – to aby právě nevznikla palma, tedy
ticho, které je nepřípustné.
Na druhé straně je ale také nemožné, aby hlasatel mluvil ještě
ve chvíli, kdy začíná znít hudba. Takže prostoru pro
manévrování není mnoho. A navíc musí vše mít hlavu a patu,
nesmím pokazit výslovnost a nezamotat se do vlastních slov.
 Hlasatelovy
taháky
„Dříve jsme od Američanů dostávali přesné znění textu, který
budou číst. Mohli jsme tak český překlad krácením přizpůsobit
rychlému tempu angličtiny. Znali jsme časový rozvrh
jednotlivých vstupů a bylo to velmi ‚bezpečné‘. Už v minulé
sezoně přenosů však hlasatelka Margaret Juntwaitová
v Metropolitní opeře změnila styl komentování představení a
začala programem provázet na základě improvizovaného rozhovoru
s hostem. Jeho obsah známe jen orientačně, a tak je třeba
průvodci programem zajistit co nejvíce materiálu,“ podotýká
Ivan Ruml.
Přípravnu hlasatelů opouštíme v momentě, kdy scénář
rozstříhávám na různě velké proužky papíru. Jsou to jakési
taháky, které si v hlasatelně rozestavím na různá místa
v zorném poli. Mám na nich nejrůznější informace, které mohu
potřebovat. A „na červenou“ nelze šustit papíry a hledat v
nich. Tak jenom mrknu tu k hodinám, tu ke kalendáři, tu
k počítači nebo k panelu s interkomem, opřu se okem o údaj,
který potřebuji, a podle času informaci buďto zestručním, nebo
rozvinu.
A jeď!
Vracíme se na vysílací pracoviště. Hodiny ukazují 19:28:30.
Skončila Čajovna, hlasatel dne zve k poslechu Operního večera,
technička vyjíždí znělku Vltavy a pak už je ohlášeno
přepojení. Na rozdíl od předchozích hektických minut je teď
napjaté ticho a panuje naprosté soustředění. Všichni se upřeně
dívají na velké červené hodiny s nekompromisním frankfurtským
časem a přesně v 19:29:59 režisérka Vlaďka Davidová rozhodně
zavelí: „Jeď!“ Technička sáhne po jednom ze šoupátek a
plynulým pohybem nás přenáší do sálu Metropolitní opery v New
Yorku. A Vltava vysílá z METky – v nové sezoně poprvé v sobotu
8. prosince. Ale o tom už v článku Ivana Rumla v rubrice
Nalaďte si.
Tomáš Černý, hlasatel |
