|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog
O jisté pachuti slavnostních chvil
Víte asi sami, milí čtenáři, že dospělý člověk se vždycky
nemůže zachovat podle svého. Musím přiznat, že v minulém
režimu jsem také někdy raději držel ústa jaksi při sobě a ani
teď nelze stále chodit a říkat lidem na potkání, co si o
věcech myslím, jako to činí třeba úplně opilí či jinak
nesvéprávní bližní. Dost na tom, říkám si, že mám tu možnost
občas o věcech někam, třeba právě sem, napsat...
Jistá součást mé profese by se snad někomu mohla zdát
záviděníhodná, ale soudný člověk si dokáže představit její
odvrácenou tvář. Civilizační vítr pracovních povinností mne i
několikrát do týdne zavěje tu na vernisáž, tu na filmovou
premiéru nebo třeba na křest knihy. Nelibuji si v tom nadmíru,
spíše jde o projev společenské solidarity vůči mým známým,
přátelům anebo studentům, kteří korunují své dílo takovouto
slavnostní akcí a někdy si i vysloveně přejí, abych o jejich
díle cosi, třeba i kritického, někam napsal či jim jen sdělil
svůj názor na věc. No a jsme u jádra problému. Vernisáže, křty
či premiéry se poslední dobou konají na místech nekonvenčních,
těmto příležitostem jaksi nepříslušných. Někdy si až na místě
samém tu nepřípadnost uvědomím a pak už bývá těžko couvnout,
odporoučet se, po anglicku se vytratit. Ocitl jsem se takto
kdysi v interiéru sice odsvěceného, leč barbarsky
zadaptovaného chrámu. V důsledcích jsem se vlastně styděl za
svou přítomnost, odejít už nešlo, ostatně kdybych nebyl
pozván, nebyl bych se mohl o té zhůvěřilosti přesvědčit.
Leč odsvěcené chrámy už zase nejsou v módě, nyní se podobné
akce namnoze odbývají v prostorách bývalých továren. A povím
vám, že se tam cítívám podobně, tedy nepatřičně, trapně, snad
i provinile. Bývají to poctivé stavby, fundamentálně určené
k jinému účelu, než ke konverzaci mužů v oblecích a dam či
dívek vyšňořených tak, že aby se neumounily, mohou se
pohybovat zdejším prostředím takříkajíc jen středem. Narodil
jsem se a dlouho žil v pražské fabrické čtvrti a teprve nyní
si uvědomuji, jak jsem s jejím geniem loci srostl.
Přednedávnem jsem se totiž ocitl na vernisáži v jedné takové
„vybydlené“ fabrice, do jejichž oken jsem se jako kluk se
zaujetím dívával z okna našeho. A teď jsem tedy stál uvnitř,
a ač pozván, připadal jsem si jako cizinec, vypadlý navíc ze
stroje času. Okoukl jsem jak vystavená díla, tak známé i
neznámé spoluaktéry, ale více než vanutí ducha doby mne
zaujaly špinavé a temné kouty, v nichž dosud přežíval duch
místa. Oblékán chodím po prostu, žádnou škodu si na svých
gatích neudělám, tedy jsem nepozorován vylezl po zachovalém,
byť prorezlém kovovém schodišti na ochoz portálového jeřábu. A
celé to mihotavé šarivari jsem náhle uzřel z ptačí
perspektivy. Tak jako ve zrušeném kostele se dostavil smutek
při pohledu vzhůru, ve zrušené fabrice platilo totéž pro
pohled opačný. Pode mnou se marnivě hemžilo nespojité
společenství nepatřičně barevných, radostných a sebevědomých
lidí v šedivých valérech zdí a kovu, jakési podobenství
ztraceného účelu. Nechci tím asi říci nic jiného, než že
katarzním pocitem z nejsoučasnějšího umění někdy může být i
jakási prastará pachuť. |
