|
|
 Na
konci cesty
Vánoční a silvestrovsko-novoroční televizní obžerství zdánlivě
skýtá témat hned na několik glos. Ve skutečnosti patří
sváteční televizní menu k tomu nejnudnějšímu a pro kritickou
reflexi nejméně zajímavému, co obrazovka za celý rok nabízí.
Rozumovat ex-post nad mechanickým plněním zkamenělých
dramaturgických představ o tom, jak diváka nejlépe dojmout a
pobavit, má snad ještě méně smyslu, než to vše skutečně
sledovat. Na dílčí odhad (ne)možnosti pokračovat napříště po
léty vyšlapané cestě, však loňské televizní finále vydá.
Paradoxem je, že pouštět si kvůli tomu televizi nebylo nutné.
Stačil pohled do programu.
Před problémem stojí zejména komerční televize. Hlavní devizou
jejich vánoční nabídky byla vždy sázka na jistotu v podobě
příslušné porce osvědčených filmů, zejména z léty prověřené
domácí „vánoční klasiky“. Míru závislosti na této tradici
výmluvně dokazuje prostá statistika minulých Vánoc, kdy
například Nova od 24. do 26. prosince uvedla na čtyři desítky
celovečerních filmů. Kromě úporných reklamních intermezz,
obligátních Televizních novin a obvyklé denní dávky původní
seriálové veteše, byl kontinuální sváteční filmový příval tím
jediným, co Nova svým věrným divákům servírovala.
V dobách totalitního monopolu Československé televize bývalo
vánoční hostování některé ze zasloužilých filmových princezen
stejně vítaným oživením všedního
 programového
úhoru jako občasné silvestrovské návraty některé z klasických
komedií Vlasty Buriana. S nástupem komerčních televizí vzalo
kouzlo sváteční výjimečnosti za své. Všechny „použitelné“
filmy se staly konstantní položkou každých Vánoc, Silvestrů a
Nových roků. Každoročně, znovu a znovu, do totálního
omrzení...
Připočteme-li k účtu sváteční kinematografické inventury
souběžnou nabídku kabelových a satelitních filmových kanálů,
brzký nástup další pozemní digitální konkurence, a
v neposlední řadě i skutečnost, že většinu notoricky
reprizovaných titulů si diváci aktuálně mohou za pár
desetikorun zakoupit v trafice na DVD, je šance uspět příště s
další reprízou neměnného svátečního programového modelu
nulová.
Přehodnotit stávající praxi výběru českých filmů pro
slavnostní příležitost by měla i Česká televize. Dramaturgická
pohodlnost nemá jen podobu tradičního podílnictví na nekonečné
recyklaci oné pohádkové a komediální klasiky. Ještě lacinější
a smutnější byla volba Pelíšků pro hlavní večerní čas Nového
roku. Neměl by v podobných případech ohled na uměleckou
kvalitu a váhu výpovědi filmového díla hrát důležitější roli
než kalkulace s jeho sentimentální podbízivostí?
Jan Svačina, publicista
Foto archiv |
