|
|
 Postmoderní
spor o Mikoláše Alše
Titulkem si dělám tak trochu legraci: žádný takový spor dosud
není vyvolán, spíše jsme svědky jisté rozpačitosti, tápání
kolem Alšovy bezesporu silné osobnosti. Tu si, pravda, až
příliš často přivlastňoval „národ“ ústy svých kulturních
zmocněnců. Na druhé straně, Mikoláš Aleš byl příkladem umělce,
který se nenechává přivlastnit ničím konkrétnějším než právě
nadosobní „národní ideou“, za jeho života vyvstalou. Kdyby se
postmoderní spor o Mikuláše Alše vskutku rozhořel, byl by
nejspíše vyvolán přitroublými denunciacemi oněch, kteří by
v umělci spatřovali – samozřejmě že zcela ahistoricky –
vyznavače a ilustrátora falešných národních mytologií či
ideového obhájce husitských barbarství (a spojovali by jej tak
či onak s pozdějším duševním zápolením T. G. Masaryka v rámci
„bojů o Rukopisy“ či Zdeňka Nejedlého v rámci „bojů o
socialismus v umění“.) Tak daleko však ještě nejsme. Mikoláše
Alše stále považujeme za vynikajícího umělce a ostatně ani
husitskému hnutí nemůžeme nepřiznat jeho patos, nalézající
velkorysou reflexi právě v těch nejpříznačnějších Alšových
dílech.
Patos se v Alšově díle ostatně ocitl také v důsledku jeho
školení na tehdy bigotní, nazarénským školením prodchnuté
Akademii. Oproti tomu se v jeho tvorbě zcela spontánně a
průběžně projevuje erós, a to v početné kolekci jeho
kresebných či grafických aktů. Jimi ve své době provokoval,
ale skrze ně také do dnešních dní dotvrzuje svou pověst
vynikajícího kreslíře. Ale ani patos, ani erós by Alšovo umění
nebyly učinily natolik sdělným a trvalým, nebýt třetí
komponenty dotvářející jeho výraz, a to lyričnosti, hodnoty
typicky alšovské, jež jeho jinak razantní, mužné kresbě dodala
jímavosti.
 Současná
výstava v Jízdárně Pražského hradu (potrvá do 20. dubna) se
novým „sporům o Alše“, navazujícím na ty minulé, nijak
nebrání, naopak k nim svou koncepcí vyzývá. Kurátor Ondřej
Chrobák se programově vyhýbá ideologizaci umělcovy tvorby,
nechává instalaci „kolísat na tenkém ledu mezi doslovností a
metaforou“, neboť soudí, že další historickou interpretaci již
Alšovo dílo neunese. Ambicí výstavy je proto umělcovu tvorbu
nejen představit, ale i zároveň i paralelně sledovat obě
legendy, které ji po léta doprovázejí. Tu o malíři věrně
sloužícím svému národu, stejně jako tu o umělci chudě se
protloukajícím a podstupujícím stálý zápas s dobovým
establishmentem o svobodu vyjádření.
I z dnešního notoricky relativizujícího pohledu je bohudíky
jisté, že se Mikoláš Aleš (1852–1913), příslušník tzv.
generace Národního divadla (obecně známé jsou jeho konflikty
s tehdejšími „kulturními funkcionáři“ či s Františkem Ženíškem
o autorství kompozic ve foyeru divadla), stal vůdčí osobností
novodobého českého umění, která zejména pro mladší generace
představovala svého času hodnoty nejen umělecké, ale i
morální. Jeho originalita se zrodila ze spojení lyričnosti
s epičností v národních tématech, ať už pojatých mytologicky,
či historicky. Návštěvník výstavy se setká s vyčerpávajícím
přehledem díla, nadto může být překvapen současným zařazením
tvůrce mezi nejinspirativnější předchůdce české secese...
Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU a výtvarný
kritik |
