|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Navštivte psychiatra!
Vždycky mi vrtalo hlavou, proč je v amerických filmech tolik
psychiatrů a psychoterapeutů. Každý druhý Američan (podle těch
filmů) chodí k „cvokaři“, jak mu přátelsky říkají, a radí se s
ním o všem možném. Dnes, jak u nás postupuje společenský vývoj
stále kupředu, je mi už jasné proč. Je to jediný způsob, jak
přežít. Jedině psychiatr vám dá odpověď na všechny otázky, ze
kterých byste se jinak zbláznili.
Je zajímavé, že zatímco dříve se psychiatři věnovali hlavně
duši a jejím problémům, dnes musí zvládnout úplně jiné věci –
ekonomiku, kulturu i šoubyznys. Psychiatr musí být připraven
na ty nejzáludnější otázky. Na začátku každého sezení mu
většinou musím něco nakreslit, abychom se vzájemně poznali.
„To už jste dnes pátý, který nakreslil chobotnici,“ říká mi
psychiatr a znechuceně odkládá můj obrázek. „To se chcete
bavit o Národní knihovně?“
„Ale kdepak, pane doktore. Myslel jsem při tom spíš na
prorůstání zločinu do statní správy. Víte přece... mafie,
chobotnice!“
„Nebuďte směšný, člověče! Italská chobotnice byla proti tomu,
co se dnes děje, neškodným domácím zvířátkem. Zločin už je
dávno samozřejmou součástí řízení hospodářství a státu.“
„To myslíte vážně, pane doktore?“
„To vím! Slyšel jste někdy o politickém gangsterismu?“
„Četl jsem o tom v novinách.“
„Tam také vládne kultura politického gangsterismu.“
„Ale já jsem četl, že političtí gangsteři jsou jenom v Moskvě
kolem Kremlu. Psali o tom ve Velké Británii a divili se, jak
se mohou britští občané smiřovat s tím, že u nich bohatí
gangsteři nakupují ve velkém luxusní zboží.“
„Stejně jako u nás.“
„To mi říkáte jen tak?“
„Musím vám říkat to, o čem jsem přesvědčen, že vás to pomůže
uzdravit. Moderní psychiatrie uzdravuje člověka šokem. Jaké
máte další otázky?“
„Chtěl bych se zeptat, pane doktore, jestli by se s tím nedalo
něco dělat.“
„Myslíte s vaší neurózou?“
„Ne, myslím s gangsterskou kulturou. S těmi zločinci! Kde se
vzali u nás?“
„Státy se udržují těmi zásadami, ze kterých vznikly. To tvrdil
Masaryk a před ním už Machiavelli. V základech našeho
sametového státu byla korupce a rozkrádání, a proto se jich
nikdy nezbavíme... Člověče, co je vám? Nechcete trochu vody?“
„Ne, chtěl bych jistotu, že nebudu také okraden.“
„Poslyšte, vy jste zešílel. Na takovou naivitu už žádné léky
nemám. Já vám naopak mohu vypočítat, z čeho všeho ještě
neplatíte daně.“
„Musí to být?“
„Bohužel ano. Ale nebojte se. Nepůjde to tak rychle. Nejdřív
se stanete chudým občanem, pak žebrákem a teprve nakonec
bezdomovcem.“
„Pane doktore, nemohl byste mě léčit postaru? Něco
pozitivního, prosím vás,“ zašeptal jsem z posledních sil.
„To nejde! Musím přece dodržet Hippokratovu přísahu.“
„Aspoň pro jednou!“ žadonil jsem.
„Tak dobrá! Možná by vás uklidnila myšlenka z Darwina, která
je motorem tržního hospodářství: Lidská mysl slouží evolučnímu
úspěchu, ne pravdě.“
„To znamená, že pravda není důležitá?“
„K čemu by nám byla pravda? Lidé by se chtěli jenom soudit.“
„Přece se musí zjistit, kdo co ukradl a vytuneloval!“
„Ale jděte, to už je dávno promlčené!“
„To nám chtějí jen politici a zločinci namluvit, pane doktore.
Ale promlčeno není nikdy nic, co se týká milionů lidí a
velkého zločinu!“
„Prosím vás, léčíte vy mě, nebo já vás? Vy se mně máte pouze
svěřovat a já vám odpovídám!“
Omluvil jsem se a ještě dlouho jsem s psychiatrem probíral
svůj duševní stav. Některé moje otázky ho přímo rozesmály, ale
nikdy se nevyhýbal odpovědi. Dlouho se smál, když jsem se
zeptal, proč se zdražuje energie a energetické koncerny mají
přitom obrovské zisky. Neměl by to snad stát pohlídat?
„Jistě jste někdy slyšel o privatizaci,“ vysvětloval mi
psychiatr. „Ta už vcelku proběhla a všechno se prodalo, nebo
spíš rozdalo za úplatky. A teď probíhá privatizace lidí. Stát
nás rozprodává po kouscích. Veliké koncerny dostávají na nás
úpisy a na základě těchto úpisů si nás rozebraly. Jsme teď
jejich majetkem, protože musíme svítit, topit a tak dále. Naše
potřeba svítit a topit je teď jejich soukromým vlastnictvím. A
s tím si mohou dělat, co se jim zlíbí.“
„Pane doktore,“ zděsil jsem se, „nebojíte se, že vás za takové
řeči zavřou?“
„Jsem přece váš psychiatr a vy jste můj pacient. Jste vázán
pacientským tajemstvím! Mimochodem, už jste mi dal těch třicet
korun?“
„Ano.“
„A do které kapsy?“
„Do levé,“ špitl jsem skoro neslyšně.
Doktor to ale zaregistroval: „Říkal jsem do pravé!“ a nastavil
i druhou kapsu: „Tak znovu a ještě jednou!“
Viděl jsem hodně amerických filmů, kde vystupovali psychiatři.
Ale přece jen – v Americe se točí filmy hlavně proto, aby
probouzely u diváků vlastenectví a pocit hrdosti. I u nás si
pomalu zvykáme na to, že být vlastencem a navštěvovat
psychiatra není už dávno žádná ostuda. |
