|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
Filozof před mikrofonem
Tentokrát se moje letmé zamyšlení bude týkat jednoho jediného
pořadu, totiž tří půlhodinek zařazených do pravidelného cyklu
vltavského Osudy, v nichž přivedl Pavel Ryjáček před mikrofon
předního filozofa a vysokoškolského pedagoga Ladislava
Hejdánka, mj. někdejšího významného aktivistu Charty 77.
Už po několika úvodních minutách jsem si mohl být jist, že
nebudu svědkem žádného předvádivého sebezvýznamňování,
eventuálně lákání posluchače na nějaké mediálně atraktivní
zajímavůstky. Nic takového ostatně Hejdánek nepotřeboval,
stačilo, aby byl prostě sám sebou, aby právě tím byl i
přitažlivý, a tak jsem jeho vzpomínání vyslechl nejen
s náramným potěšením, ale i s vnitřním užitkem. A určitě jsem
v tom nebyl sám.
Poutavé bylo už samo Hejdánkovo vyprávění o jeho životaběhu,
od dětství přes studia a další zastavení na jeho lidské i
profesní pouti, až po pekelcování po nejrůznějších manuálních
profesích za normalizačních časů, a konečně po současné
pedagogické angažmá. Ještě pozoruhodnější však bylo jeho volné
spontánní rozjímání o smyslu a poslání smysl filozofie a
filozofa v našich časech, tedy v situaci, kdy sám pojem
filozofie je devalvován jak málokterý jiný. Používá se ho
přece nazdařbůh, a je po ruce zejména vždycky, kdykoli chce
někdo povznést své konání do roviny jakési hloubky a
závažnosti, takže příležitostně existuje také „filozofie“
hnojení, bankovních půjček nebo fotbalových rozhodčích. A tak
postavení a funkci, jakou po staletí mívali právě filozofové,
už suverénně převzali herecké či jiné „celebrity“ a filozofii
většinou supluje jen tlachavé zábavnické mudrování na úrovni
banálních „nálad, dojmů a upomínek“.
Profesor Hejdánek ovšem v takovém vnějškovém upozadění svého
oboru a v nepatrných šancích, jaké se ve společnosti
orientované na kult kariérní úspěšnosti otevírají pro jeho
praktikování, nevidí zase nic tak strašného, spíše naopak:
filozofie tedy přivábí ke svým tématům jen jedince jimi
opravdu niterně, až osudově zaujaté! Filozof by si měl podle
Hejdánka především zachovávat odstup od malicherných detailů
každodenního společenského, a zejména politického provozu, měl
by odolat vábení jakékoli ideologie i jiných dobových fetišů,
cítit přesně všechna nebezpečí znevlastnění a manipulace, jaká
jsou skrytá ve „filozofování na zakázku“, udržet si za všech
okolností vnitřní nezávislost a svobodu.
To však rozhodně neznamená, že by se měl uzavřít do pohodlné
uzavřenosti vznešeného katedrového filozofa a rezignovat na
svou účast na společenském diskurzu doby. Naopak, měl by do
něj vehementně vstupovat a vyslovovat svá mínění o světě. Jeho
zaměření na obecné a podstatné kvality lidského bytí mu přece
umožňuje lépe vnímat obecná směřování doby, upozorňovat na
nejrůznější její problematické složky a poruchy, aniž by byl
přitom zahlcen ohledy na jejich hrubě pragmatickou účelovost;
hlídat uprostřed laciného a alibistického relativismu
skutečný, od dobových nahodilostí emancipovaný smysl věcí.
Takový pohled z hlediska perspektivy „erasmické moudrosti“
filozofovi umožňuje i hodnotit lidi a odvozovat povahu jejich
rozhodnutí a činů z jejich vlastní podstaty, vnímavě a
diferenciovaně, nikoli podle ideologického klíče a různých
předsudků, tedy třeba i bez ohledu na jejich momentální
politickou situovanost. V tom je jeho zadání nenahraditelné a
svrchovaně potřebné, a pokud si to společnost neuvědomuje a
nechá je „donkichotsky“ mluvit do prázdna, je to nepochybně
především její škoda.
Hejdánek tohle všechno, a mnohé další, vyslovoval bez
zhrzených nářků, nadměrného stěžování i bez křiklavé
apelativnosti, naprosto samozřejmě, střídmě, civilně, a taky
se smyslem pro nevtíravý situační humor, to třeba když líčil,
jak uváděl do souladu svou „filozofickou práci“, vyžadující
nad jiné soustředěnou usebranost, s nároky, jaké na něj v
mládí kladly požadavky na dobře fungující rodinné
„obstarávání“ (mohl tedy „filozofovat“ až v pozdně
popůlnočních hodinách), nebo když rozmarně přemítal o životě a
názorech svého rodinného, podivuhodně moudrého a ohleduplného
kocoura.
To, co mladistvý sedmdesátník Hejdánek svým posluchačům
zprostředkovával, by si zasloužilo ne tři, ale nejméně deset
pokračování. A nejen na Vltavě! |
